Bylinky a jejich využití

 

 

 

 

 

Kokoška pastuší tobolka

 

 

Jednoletá nebo dvouletá, až 40 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, někdy poléhavá, trsnatá. Listy v přízemní růžici v obrysu podlouhlé, řapíkaté, často kracovité nebo peřenoklané nebo alespoň na okrajích zubaté či laločnaté, výjimečně celokrajné. Lodyžní listy kopinaté až čárkovité, obvykle objímavé, všechny listy chlupaté. Květy v řídkém hroznu s koncovým vrcholíkem, bílé. Plodenství prodloužená, šešulky trojúhelníkovité až podlouhle klínovité, nahoře největší. Kvete v III až X.

Sbíranou částí je nať, která se sbírá po celý rok a suší se ve stínu nebo při umělém sušení za teploty do 40 °C.

Droga obsahuje cholin, acetylcholin, tyramin, histamin, betain a jeho ester acetylcholin, saponiny, sirné látky, třísloviny, flavonový glykosid diosmin a větší množství minerálních látek.

Speciálně působí na hladké svalstvo děložní a to tak, že zvyšuje stahy hladkých svalů, takže hlavní použití nachází při léčbě gynekologických obtíží. Zastavuje vnější i vnitřní krvácení, mírně snižuje krevní tlak, zvyšuje tonus dělohy a dalších orgánů malé pánve, ovlivňuje činnost jater a sleziny, užívá se při potížích s močením a při ledvinovém písku, reguluje menstruaci, tlumí bílý výtok a zejména se uplatňuje při léčbě gynekologických krvácení. Zevně se užívá na pohmožděniny, na záněty šlach a to především formou obkladů. Při krvácivých hemoroidech lze drogy použít ve formě klyzmatu. Čerstvé šťávy lze použít do bolavého ucha při nachlazení. V prevenci se kokošky užívá při opakovaném vyhřeznutí konečníku a při gynekologickém či hemoroidálním krvácení (sedací koupele v kombinaci s pitnou kůrou).

Při krvácení se pije 6x denně 1 polévková lžíce silnějšího odvaru, v ostatních případech maximálně 0,5 l odvaru denně po doušcích.

POZOR: Při předávkování dochází k otravám, které se projevují obrnou centrálního nervstva! Proto kokošky užívejte raději jen po poradě s odborníkem a nikdy ne dlouhodobě !

 

 

 

 

 

 

Bříza bělokorá

 

 

Strom až 25 m vysoký s oválnou korunou. Borka za mlada hladká, žlutavě až načervenale hnědá, později bílá až šedobílá, loupavá, v dolní části kmene popraskaná. Listy střídavé, řapíkaté, trojúhelníkovité až vejčité, dvojitě pilovité, ke špičce zúžené, za mlada chlupaté, později lysé. Květy v jehnědách, samčí jehnědy po 1 až 3 na konci loňských větévek, přisedlé, 3 až 7 cm dlouhé, převislé, žluté až žlutohnědé, samičí jehnědy 1 až 4 cm dlouhé, stopkaté, zelené, zpočátku vzpřímené, po opylení převislé. Kvete v IV až VI, plodit začíná ve stáří 10 až 15 let a dožívá se až 150 let. 

Sbírá se zejména list ,nejlépe brzy na jaře, nejúčinnější jsou mladé, ještě lepkavé listy. Suší se ve stínu, teplota při umělém sušení by neměla přesáhnout 40 °C. Brzy na jaře (březen) je možno sbírat i březové pupeny , nebo stáčet mízu (tzv. březová voda či šťává), jež je nejhodnotnější ještě před rašením listů (do kmene se navrtá 1 až 2 cm hluboká dírka, do níž se vsune hadička, z které pak šťáva odkapává do nádoby).

Droga obsahuje flavonové glykosidy (cca 2%), silice (cca 0,05 až 0,5%, v pupenech až 6%), pryskyřice, třísloviny (5 až 9%), vitamín C, karoteny, organické kyseliny, saponiny, minerální látky, betulalbin, olej, cukr a fytoncidy.
Březové listy působí močopudně, užívají se proto zejména při chorobách ledvin a močových cest či při "vodnatelnosti", uplatní se ale také při revmatismu a dně (v čaji či koupeli),  také snižují i hladinu cholesterolu. Březové pupeny se užívají při zánětu kostí, při odvápnění kostí, harmonizují činnost slinivky a sleziny, pomáhají léčit záněty ledvin. Březová šťáva se osvědčila při revmatismu a při nedostatečné činnosti ledvin a zároveň je to lidový prostředek k ošetření vlasů.

List se podává ve formě čaje (1 polévková lžíce drogy se přelije šálkem vařící vody, 10 minut se luhuje, berou se 3 dávky denně) nebo koupele. 

 

 

 

 

Dub letní

 

 

Opadavý, velmi pomalu rostoucí, až 40 m vysoký strom. Kůra nejprve červenohnědá, později šedozelená až tmavošedá, borka podélně brázditá, šedohnědá. Listy nahloučeny na koncích větví, krátce řapíkaté, nepravidelně laločnaté, na vrcholu zaokrouhlené, na bázi srdčitě ouškaté. Květy jednodomé, samčí v ochablých, vysutých, žlutozelených, asi 5 cm dlouhých jehnědách, samičí drobné, s červenými bliznami, v řídkých a chudokvětých klasech. Plodem je nažka (žalud) ponořený v horní části mělce v číšce vyrůstající na dlouhé stopce. Kvete v IV až V.
Duby se údajně mohou dožít věku až 1500 let.

Sbírá se zejména kůra, jen zcela výjimečně i zralé žaludy nebo list. Kůra se sloupává výhradně mladá a hladká (tj. z větví o průměru max. asi 15 cm), nejlépe na jaře ještě před vyrašením listů. Suší se při teplotách do 50 °C. Žaludy se sbírají zralé a list od jara do konce léta, tj. v době, než začne na podzim měnit svou barvu.

V kůře jsou obsaženy zejména katechinové třísloviny (6 až 20 %) a dále kyselina galová a elagová, hořčiny, flavonoidy, pryskyřice a další látky, v listech jsou přítomny i flavonové glykosidy, v žaludech je vedle katechinových tříslovin i velké množství škrobu a dále cukry, bílkoviny a olej.

Kůra působí svíravě a protizánětlivě, užívá se zejména při průjmech a při zánětech trávicího ústrojí (brání průniku nákazy z trávicího ústrojí do močových cest a pohlavních orgánů). Zevně lze dubové kůry použít při hemeroidech, otocích, kožních zánětech, na slabší popáleniny nebo naopak omrzliny nebo jako prostředek zmírňující pocení nohou. Kloktání dubové kůry pomáhá při zánětech ústní dutiny nebo hrtanu.

Droga se podává ve formě odvaru (1 čajová lžička drcené kůry na šálek vody, pijí se 2 až 3 šálky denně) nebo ve formě prášku (5x denně na špičku nože) nebo ve formě tinktury. Pro zevní použití se připravuje odvar silnější nežli pro použití vnitřní.

 

 

 

 

Bez  černý

 

 

Vytrvalý, obvykle 1,5 až 5 m vysoký keř, občas ale i až 10 m vysoký strom. Listy vstřícné, řapíkaté, lichozpeřené, s 3 až 7 lístky, jež jsou kopinaté až vejčitě kopinaté, krátce řapíčkaté, na okraji pilovité, na vrcholu zašpičatělé, zejména na rubu chlupaté, po rozemnutí mírně páchnoucí. Květy uspořádány v hustých, vrcholových, plochých chocholících o průměru 10 až 25 cm, 5četné, bílé až nažloutlé, vonné. Plodenství nící, plodem je 5 až 8 mm velká černá bobule, tzv. bezinka. Kvete v VI až VII. 

Sbírá se květ nebo plody . Květy se sbírají za suchého počasí nejlépe před jejich úplným rozvitím. Suší se co možná nejrychleji ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C, před úplným usušením se obvykle sdrhují, aby se zbavily silných stopek. Usušenou drogu je třeba chránit před vlhkostí, aby nezhnědla. Plody se sbírají za plné zralosti a suší se stejně jako květ.

Květ obsahuje glykosidy (např. rutin a sambunigrin), cholin, aminy, organické kyseliny, sacharidy, třísloviny, sliz, saponiny, trochu silice a jiné látky. V plodech jsou přítomny antokyanová barviva, organické kyseliny (např. kyselina jablečná, citronová, kozlíková, octová, vinná, propionová), cukr, třísloviny, silice, hořčiny, pentosan, tyrosin, vosk, guma, pryskyřice, vitaminy (hlavně A a B), silice aj.   Květy působí potopudně, močopudně, snižují horečku a příznivě působí na cévní stěny. Podávají se proto zejména při nachlazení a při chorobách cév. Plody bezu působí analgeticky, osvědčily se zejména při migrénách, neuralgiích, při bolestech trojklaného nervu, páteře či kloubů (zde působí i protizánětlivě), příznivě působí i při křečích trávicího ústrojí a při nadýmání. Listy lze použít zevně ve formě zábalu např. při revmatismu, podle některých autorů působí i protinádorově na zevně přístupné nádory, kašovitý obklad z listů údajně dokáže "vytáhnout vodu z kolena .Květ se podává v nálevu, z plodů je nejlépe použít čerstvou vymačkanou šťávu (šťáva se převaří, smíchá se v poměru 6:1 se 40% lihovinou (např. vodka), přidá se trochu kyseliny citrónové a 15 minut se sterilizuje - podává se pak 8 až 10 polévkových lžic denně po dobu 2 až 3 týdnů), případně se z usušených plodů připravuje odvar. 

 

Další užití:

 

Z plodů bezu se připravuje bezinkové víno, zavařeniny, povidla, šťáva či likéry, někdy se užívají i k dobarvování vína a jiných potravinářských výrobků, v minulosti se užívaly i k barvení látek. Květy se užívají k přípravě nápojů, lze je i pojídat smažené (tzv. kosmatice), chutnají skvěle,ale ne každému. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Heřmánek  pravý

 

 

15 až 50 cm vysoká, přímá, jednoletá rostlina, příjemně aromaticky vonící. Stonek přímý, větvený, lysý. Jemné, střídavé listy jsou 2x nebo 3x zpeřené, s úzce čárkovitými špičatými úkrojky. Úbory se zlatožlutými trubkovitými a bílými jazykovitými květy jsou uspořádány do latě. Důležitým poznávacím znakem je duté květní lůžko, kterým se liší od velmi podobného heřmánkovce nevonného. Plodem je nažka sotva 1 mm dlouhá. Kvete v V až X.

Obsahuje modré silice (asi 1,5%, u pěstovaných forem až 3%) s hlavní složkou chamazulenem a dále bisabolol, farnesen, hořčiny, flavonové glykosidy, kumarinové látky, cholin, sliz, apigenin, který má protikřečové účinky, a další účinné látky.

Sbíranou částí je květ , který se sbírá za suchého počasí 3 až 5 dní po rozkvětu (ještě před plným květem), přičemž květní stopka by neměla být delší než 2 cm. Suší se ve stínu nebo při umělém sušení za teplot do 40 °C.

Droga zejména uvolňuje křeče, působí protizánětlivě, dezinfekčně a potopudně. Příznivě působí při léčbě zánětů trávícího ústrojí, proti peptickému vředu, při nadýmání, ničí jedovaté produkty látkové výměny mikroorganismů jako jsou streptokoky nebo stafylokoky, je vhodná při angíně či zánětech v dutině ústní nebo hrtanu (jako kloktadlo). Preventivně lze dále heřmánku požít při potížích s trávením a stolicí (zácpy, průjmy), kdy se pije 2x denně nalačno heřmánkový čaj a k tomu se bere 1 až 2 lžičky mléčného cukru - není-li přítomno závažnější onemocnění, dokáže tato kůra během 3 až 4 týdnů napravit zcela střevní flóru. Obvykle se heřmánek bere formou nálevu, který se připravuje ze dvou čajových lžiček drogy na 200 ml vroucí vody. Při inhalaci se 1 polévková lžíce drogy vaří asi v 200 ml vody a pod přikrývkou se vdechuje 10 minut.

Protizánětlivého účinku chamazulenu (azulénů) se využívá při léčbě popálenin či při poškození kůže radiovým nebo rentgenovým zářením, neboť tato látka urychluje hojení, snižuje bolest a eliminuje tvoření jizev. Obklady či koupele z heřmánku lze použít i při dalších zánětlivých onemocněních, jako jsou např. hemeroidy.

 

Další užití:

Heřmánku se hojně využívá i v kosmetice, masti s chamazulénem urychlují hojení a zamezují tvorbu jizev, koupele se užívají při ošetření vlasové pokožky a zesvětlení vlasů, extrakty z heřmánku bývají v pleťových maskách nebo ústních vodách.

 

 

 

 

 

 

Hluchavka bílá

 

 

Vytrvalá, 20 až 60 cm vysoká pýřitá bylina s podzemním výběžkovým systémem kořenů, které se často rozrůstají do širokého okolí. Lodyha vystoupavá, nevětvená, hranatá, dole fialově naběhlá, v horní polovině chlupatá. Listy vstřícné, jemně chlupaté, řapíkaté, čepel vejčitá, na bázi srdčitá až zaokrouhlená, na vrcholu zašpičatělá, na okraji pilovitá. Květy takřka přisedlé, ve 2 až 6 oddálených lichopřeslenech, koruna bílá až krémově bílá. Plodem jsou tvrdky. Kvete v V až IX.

Sbíranou částí je květ , pro koupele je možno využít i celou nať . Květ se vytrhává za suchého počasí v květnu až září a suší se co možná nejrychleji ve stínu nebo uměle při teplotách do 40 °C. Usušená droga snadno vlhne a hnědne, čímž se stává nepoužitelnou.

Obsahuje slizovité látky, katechinové třísloviny, cholin, silice, alkaloid stachydrin, flavonoidy, biogenní aminy, aponin, organické kyseliny a glykosid, v nati je méně účinných látek, navíc však obsahuje minerály a stopové prvky.
Hluchavka snižuje místní dráždivost a působí jako mírně svíravý prostředek. Saponiny usnadňují uvolňování hlenů, droga má také účinky protizánětlivé, močopudné, uklidňující, vytváří ochranný povlak na sliznicích dýchacího a trávicího ústrojí. Hlavní oblastí použití je gynekologie, neb pomáhá při bílém výtoku a nepravidelné menstruaci a zároveň zklidňuje, což je při těchto obtížích důležité. Hluchavka také upravuje střevní činnost a ve směsi s kopřivou působí jako antiastmatikum. Sedací koupel z celé rostliny napomáhá při svrašťování ledvin a při křečovitých bolestech dělohy. Při vředech a křečových žilách se osvědčila náplast z vyvařené nati. Kombinací pití hluchavkového vývaru a zevních obkladů lze příznivě ovlivnit některá onemocnění sleziny.

Nálev se připravuje z jedné čajové lžičky drogy přelité 200 ml vroucí vody. Na sedací koupel se použije 20 až 30 celých rostlin, z nichž se připraví 3 l nálevu, který se vlije do koupele.

 

 

 

Jahodník  obecný

 

 

Vytrvalá, 5 až 30 cm dlouhá bylina s větveným oddenkem, s přízemní listovou růžicí a s plazivými, kořenujícími výhonky, které vyrůstají z paždí listů. Lodyha v dolní části odstále chlupatá, v horní části přitiskle chlupatá. Listy trojčetné, dlouze řapíkaté, lístky hrubě pilovitě zubaté s osténkami na konci zubů, chlupaté. Květní stopky přitiskle chlupaté, květy oboupohlavné, pravidelné, 5četné, v chudém vrcholíku, bílé, kališní lístky za plodu odstávající až nazpět ohnuté. Souplodí (=jahoda) kulovité až kuželovité, červené, snadno opadavé. Kvete v V až VIII.

Sbíranou částí je list , který se trhá v době květu a suší se ve stínu nebo při umělém sušení za teplot do 40 °C. Listy se také někdy fermentují.

Obsahuje až 10% tříslovin, flavonoidy, kvercitrin, kvercetin, třísloviny, vitamín C, draslík, malé množství silice s citrónově vonnou složkou a další látky. Plody obsahují cukry, pektiny, organické kyseliny, aromatické látky, antokyan, fragarin a a další látky.

Jahodník působí mírně svíravě a protizánětlivě, užívá se zejména jako posilující prostředek při rekonvalescenci, při zánětech střevní sliznice spojených s průjmy, při chorobách ledvin a ledvinových kaméncích, kdy se užívá vnitřně (3 g lístků na 2 šálky vody, ve které se mírně povaří), zlepšuje metabolismus kyseliny močové, snižuje lámavost vlásečnic. Obklady z jahodníku se užívají při krvácivých hemeroidech nebo při mokvavých ranách, jako kloktadlo se jahodníku užívá při zánětech v ústní dutině či při zápachu z úst.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jetel  luční

 

 

Vytrvalá, 10 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhy obvykle četné, přímé, vystoupavé až poléhavé, jednoduché nebo málo větvené, bělavě chlupaté nebo téměř lysé, často načervenalé. Listy trojčetné, dolní řapíkaté, prostřední a horní krátce řapíkaté až přisedlé. Lístky podlouhle kopinaté, obvejčité až takřka okrouhlé, celokrajné, kraťoučce řapíkaté, často s bělavou nebo červenohnědou skvrnou ve tvaru půlměsíce. Květní hlávky kulovité, mnohokvěté, 2 až 4 cm v průměru, jednotlivé nebo po dvou, většinou přisedlé, podepřené palisty nejhořejších listů. Květy 16 až 20 mm dlouhé, přisedlé, bez listenů, červené, karmínové, vzácně bílé. Kvete v V až X.

Poddruhy pratense (jetel luční pravý) a sativum (jetel luční setý) jsou využívány jako léčivé rostliny, nejlépe květenství červená, případně bílá.
Droga obsahuje glykosidy, třísloviny, flavonoidy, barviva, fenolické látky, pryskyřice, silice, tanin a flavonové substance pratol a pratensol.

Užívá se proti průjmům, při bronchitidě, revmatismu, na oteklé lymfatické žlázy a při cukrovce, zevně pak ve formě koupelí jako kožní dezinfekce. Nejčastěji se užívá ve formě nálevu.

 

 

 

Jitrocel  kopinatý

 

 

Vytrvalá trsnatá bylina zpravidla s několika přízemními růžicemi. Listy přízemní růžice vystoupavé až vzpřímené, čepel úzce kopinatá, celokrajná až oddáleně mělce zubatá, olysalá až hustě chlupatá, s 5 až 7 souběžnými žilkami, na vrcholu špičatá, na bázi zúžená v řapík. Stvoly přímé až obloukovité, výrazně žlábkaté, bělavě chlupaté, v počtu 3 až 15 na jedné rostlině. Klasy husté, válcovité až kulovité, po odkvětu se prodlužující. Květy oboupohlavné, hnědavé se 4 dlouhými bílými tyčinkami a žlutým prašníkem. Kvete v V až X.

Drogou je list , který se sbírá od června do srpna. Suší se rychle v tenkých vrstvách (do 5 cm) na slunci nebo při umělé teplotě do 50 °C nebo je možno provést předsušení na slunci a dosušení ve stínu. Jitrocelový list je velmi náročný na správné sušení, pomačkané, vlhké nebo zapařené listy černají a jako droga jsou pak bezcenné . Jitrocel vůbec patří mezi nejchoulostivější drogy: Při manipulaci nebo nevhodném skladování se snadno drobí (nutno proto sušit bez obracení), vlhne, plesniví a černá.

Droga obsahuje slizové látky, glykosid aukubin (asi 2% - aukubin má tlumivý účinek na centrální nervovou soustavu), enzymy, třísloviny, pektiny, saponiny, vitamín C, hořčiny, kyselinu křemičitou, soli draslíku a vápníku, xantofyl a fytoncidy.
Jitrocel patří mezi nejznámější léčivé rostliny, používali jej již antičtí lékaři. Užívá se jako hojivý prostředek, dále uvolňuje hleny a upravuje stolici.  Doporučuje  se při zánětlivých procesech v žaludku a střevech nebo při ulcerózní kolitidě či při peptickém vředu užívat 3x denně 20 minut před jídlem jednu polévkovou lžíci čerstvé jitrocelové šťávy. Nálevem lze příznivě ovlivnit bronchitidu nebo tuberkulózu a stejně tak jej lze použít i při zánětech očí. Na hojení ran se osvědčilo použití čerstvých rozmačkaných listů, kdy se má zprvu použít jitrocele většího a teprve po částečném zhojení jitrocele kopinatého, který rány "zaceluje". Je výborným krev čistícím prostředkem a tlumí silnou menstruaci a bílý výtok. Žvýkaná semena jitrocele snižují hladinu cukru v krvi, ze semen se také připravuje sliz, který se užívá jako projímadlo.
Nálev se připravuje z 1 polévkové lžíce drogy vařené 10 minut ve 250 ml vody. Užívá se 2x až 3x denně. Jitrocelová mast (připravená nejlépe z jitrocele většího) hojí vředy, naběhlé žíly, záněty, popáleniny apod. Obklady z  jitrocele hojí bércové vředy. Jitrocelový sirup je výborným preventivním prostředkem proti katarům horních cest dýchacích. Jitrocelová šťáva vkápnutá do uší zabraňuje bolestem uší, zvláště při pobytu na studeném vzduchu.

 Latinské druhové jméno je odvozeno od latinského slova planta, které znamená chodidlo, a patrně souvisí s užíváním listů jako obkladu na odřené nohy.

 

 

 

 

 

 

 

Kontryhel

 

 

Drogou je nať, která se sbírá v době květu (květen až září) a suší se ve stínu. Kontryhel obsahuje třísloviny (až 8% - důležitá je zejména přítomnost katechinových tříslovin, tanin), hořčiny, silici, flavonoidy (kempferolové a kvercetinové glykosidy), flavony, isoflavony, fytosteroly (sitosterol, spinasterol), kyselinu salicylovou, organické kyseliny a hydrolyzovatelné gallotaniny a ellagotaniny.

Droga účinkuje protizánětlivě, svíravě, staví krvácení, mírně močopudně a tlumí křečovité stahy svalstva. Je to jeden z nejlepších prostředků zejména při gynekologických potížích, neboť tlumí nadměrné krvácení při menstruaci a zároveň tlumí bolestivost a příznivě ovlivňuje psychiku, což kontryhel předurčuje i pro zmírnění klimakterických obtíží. Je-li podáván zároveň vnitřně i zevně, léčí bílý výtok. Zevně se užívá na výplachy při gynekologických zánětech a na hemoroidy, zmírňuje zároveň svědivost sliznic. Užívá se také při křečovitých bolestech svalstva nebo při krvácení z nosu, ve formě kloktadla se užívá např. při zánětu tlustého střeva.

Kontryhel se podává zejména v kombinaci s jinými bylinami, při samostatném použití se nálev připravuje ze 2 polévkových lžic drogy, která se vaří 3 minuty v 0,5 l vody - nálev se nechá 30 minut odstát a užívá se 6x denně po přibližně 80 ml.

 

Kopřiva  dvoudomá

 

 

Vytrvalá, obvykle dvoudomá, až 2 m vysoká bylina. Lodyha přímá, 4hranná, obvykle nekořenující, chlupatá, jen zřídka téměř lysá. Listy vstřícné, křižmostojné, řapíkaté, čepel delší než řapík, vejčité až kopinaté, na bázi srdčité, na okraji pilovité nebo zubaté, chlupaté, zpravidla s větším množstvím žahavých chlupů na žilkách. Květy jednopohlavní, nejčastěji v jednopohlavních květenstvích, jež vyrůstají v paždí listů, samčí květenství přímá a latovitá, samičí kratší, klasovitá nebo hroznovitá, za květu přímá, později nící, s žahavými chlupy, obě květenství delší než řapíky listů. Květy 4četné, nenápadné, nazelenalé. Kvete v VI až X.

 Sbírá se list  nebo nať  ,někdy i oddenek či květ  .Drogu je možné sbírat od jara do září, nejlépe ale pouze od jara do konce května, kdy bývá nejúčinnější. Suší se co možná nejrychleji ve stínu, při umělém sušení by teplota neměla přesáhnout 50 °C.
Listy obsahují množství chlorofylu (až 1%), asi 15% minerálních látek, z nichž důležitý je zejména hořčík, dále karotenoidy, flavonoidy, organické kyseliny, již výše uvedené aminy acetylcholin (asi 1%), histamin (asi 0,5%) a serotonin (asi 0,02%), sacharidy (např. arabinózu, galaktózu, glukózu, manózu), vitamíny (např. B₂ a zejména v mladých listech vitamín C), aminokyseliny, glukoniny (snižují hladinu krevního cukru), třísloviny (které "zastavují krvácení"), fytoncidy, kyseliny šťavelovou, mravenčí, octovou, pantotenovou (B₆), křemičitou (která má zřejmě močopudné účinky) a další látky.

Použití kopřivy v léčitelství je velmi rozmanité: Chlorofyl působí povzbudivě na metabolismus a zároveň působí proti chudokrevnosti, dále působí jako antirevmatikum, protizánětlivě, dezodoračně a urychluje hojení ran. Kopřivová droga také účinkuje jako kardiotonikum, antidiabetikum (při lehčích formách cukrovky, kdy ještě není nutné píchat si inzulín), protiprůjmově, antivirově (zejména proti virům chřipky), podporuje činnost slinivky a vaječníků, pomáhá při bronchiálním astmatu, působí močopudně, zastavuje krvácení, zlepšuje prokrvení vnitřních orgánů, osvědčila se i při chorobách jater, žlučníku a ledvin i jako prostředek podporující tvorbu mateřského mléka, kořene se užívá zejména zevně proti vypadávání vlasů (hrst kopřivových kořenů se 10 minut vaří v 0,5 l vinného octa a takto získaný odvar se denně vtírá do pokožky hlavy), samčí květy údajně zvyšují plodnost mužů.
Kopřiva se nejčastěji podává ve formě odvaru nebo nálevu (1 čajová lžička drogy na šálek vody, podává se 3x denně).

Za mírně toxické jsou považovány jen čerstvé rostliny, které způsobují na pokožce pálení a puchýřky. Sušením nebo varem se však toxické látky ničí a kopřivu lze pak podávat i dlouhodobě a bez jakýchkoliv kontraindikací.

 

 

 

 

 

 

 

Kostival  lékařský

 

Vytrvalá, drsně chlupatá, až 140 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, chlupatá, dole hranatě křídlatá, obvykle větvená. Lodyžní listy střídavé, sbíhavé, vejčitě kopinaté až kopinaté, přízemní a dolní s křídlatým řapíkem, horní přisedlé, všechny s vyniklou žilnatinou, chlupaté. Květy v mnohokvětých dvojvijanech a vijanech vyrůstajících v paždí horních listů, modrofialové, vzácně růžové nebo bílé. Kvete v V až VII.
 

Kostival patří už od středověku k významným léčivým rostlinám  ve 12. století  .Obsahuje slizové látky, silice, třísloviny, alkaloidy symphytocynoglossin a jeho štěpný produkt konsolicin, intermedin a acetylintermedin, glykosid konsolidin, allantoin, asparagin, symphytyn, echimidin, laziokarpin, metylpyronin, lykopsanin, acetyllykopsamin, škrob, triterpeny, aminokyseliny, pryskyřice, cholin aj. Sbírá se zejména kořen, méně list. Kořen se sbírá na jaře před začátkem vegetace nebo na podzim (září, říjen), přednostně se užívá čerstvý, lze jej uskladnit v písku podobně jako mrkev nebo křen. Možno jej ale i sušit a to po omytí a rozpůlení na slunci nebo při umělém sušení za teplot do 45 °C.
Droga ovlivňuje krevní oběh, působí mírně projímavě, hlavně však zmírňuje bolest a podporuje regeneraci tkání. Pomáhá hojit zlomené kosti, příznivě působí při zánětech, podvrknutí, výronech, pohmožděninách, bércových vředech, menších popáleninách či omrzlinách, podáván vnitřně působí hojivě na trávicí trakt, na záněty žaludku a střev, uplatní se i při léčbě respiračních chorob spojených s kašlem. Zevně se aplikuje obvykle jemně strouhaný čerstvý kořen nebo kašička uvařená z mletého, sušeného kořene a vody. Kostivalové víno se podává jako protikrvácivý a posilující prostředek, zejména při rekonvalescenci po těžkých chorobách nebo po chirurgickém zákroku. Na hojení drobnějších hnisajících ran je účinná i kostivalová mast připravená povařením strouhaného čerstvého kostivalového kořene se sádlem.
Upozornění: Vzhledem k přítomnosti alkaloidů v kostivalu, u kterých je podezření z karcinogenity a z možnosti poškození jater, se v poslední době nedoporučuje vnitřní užívání kostivalu a pokud ano, pak jen krátkodobě a v malých dávkách.

 

 

 

 

Lípa  malolistá

 

 

Až 30 m vysoký, listnatý, opadavý strom. Kůra v mládí hladká a světle šedá, později podélně popraskaná a tmavě šedá. Listy střídavé, řapíkaté, okrouhle srdčité, pilovité, 4 až 8 cm dlouhé, na svrchní straně lysé, na spodní straně rezavě hnědé chlupy v paždí žilek. Květy po 4 až 10, 5 četné, světle žluté až světle žlutozelené, stopkaté, ke stopce přirostlý bledě zelený, blanitý listen, tyčinky přibližně stejně dlouhé jako korunní lístky. Plody 5 až 7 mm dlouhé, oplodí kožovité, snadno smáčknutelné. Kvete v VI až VII.

 Sbírá se květ včetně blanitého listenu ihned po rozkvětu za suchého počasí. Suší se co možná nejrychleji za teplot do 40 °C.

Přes všeobecnou oblíbenost lipového květu není droga dodnes detailně prozkoumána, obsahuje asi 0,04% silice s farnesolem, nerolidolem a geraniolem, sliz, třísloviny, flavony (např. rutin, hyperosid, kvercitrin, isokvercitrin, astragalin, tilirosid aj.), organické kyseliny (kyselina p-kumarová a chlorogenová), saponiny a fytosteroly.

Droga působí potopudně, močopudně, žlučopudně a protikřečově. Užívá se zejména při nachlazení, horečkách, při nemocech v oblasti trávícího a močového ústrojí nebo při špatné funkci žlučníku. Podává se obvykle ve formě čaje (1/2 čajové lžičky na šálek, denně 2 až 3 šálky), častěji se však míchá do směsí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máta  peprná

 

 

Sbírají se listy  nebo kvetoucí nať    několikrát do roka vždy před rozkvětem. Droga se suší ve stínu co možná nejrychleji (při pomalém sušení hnědne) nebo za umělých teplot do 35 °C (při vyšších teplotách může docházet ke ztrátě silice).

Listy obsahují silici (1 až 2,5%) s hlavními složkami mentholem (asi 50% z obsahu všech silic), menthonem (asi 10%), menthofuranem, sabinem, piperitonem a dalšími a dále asi 5 až 6 % tříslovin, hořčiny a flavonoidy.

Máta peprná odstraňuje křeče a to zvláště v trávícím ústrojí, povzbuzuje vylučování trávících šťáv, působí protizánětlivě a svíravě. Je vhodné ji použít i při nadýmání, podporuje funkci jater, snižuje bolestivost při nemocích trávícího ústrojí, příznivě ovlivňuje činnost slinivky břišní a žlučníku, mírně snižuje krevní tlak, inhalace jejích par je výborným prostředkem při zánětlivých chorobách dýchacích cest. Preventivně lze máty použít zejména u chorob žlučníkových a jaterních. V arabských zemích je oblíbený povzbuzující zelený čas s příměsí asi 5% máty peprné (u nás se prodává pod názvem Tuareg). Zevně lze máty použít v koupeli při nervových onemocněních, revmatismu a při kožních vyrážkách. Je-li podávána samostatně, připravuje se odvar z jedné až dvou kávových lžiček drogy na 200 ml vroucí vody, častěji je však podávána v kombinaci s dalšími bylinami. Máta by se nikdy neměla podávat dlouhodobě a v nadměrných dávkách. Zcela kontraindikována je u osob alergických .

 

 

 

 

Meduňka  lékařská

 

 

Vytrvalá, až 80 cm vysoká bylina, vonící po citrónu. Lodyha přímá až poléhavá, zaobleně 4hranná, větvená. Listy vstřícné, řapíkaté, čepel eliptická až vejčitá, pilovitá, hustě chlupatá až lysá. Květy ve 4 až 12 květých lichopřeslenech, které jsou přisedlé v úžlabí listenů, koruna dvoupyská, bílá, vzácně bleděmodrá, růžová nebo žlutobílá. Kvete v VI až VIII.

Meduňka obsahuje asi 0,1% silic (citral, citronelal, citronelol, geraniol, linalol), asi 4% tříslovin, kyseliny hydroxytriterpenové (např. kyselina ursolová), trochu hořčin, sliz, flavonoidy a minerální látky.

Sbírá se list ,častěji nať  .Listy i nať se sbírají těšně před rozkvětem, nejlépe za suchého a chladnějšího počasí (v horkých dnech se obsah silic snižuje). Suší se co možná nejrychleji v tenkých vrstvách (při pomalém sušení se zapaří a zhnědne) na stinném a vzdušném místě nebo při umělém sušení za teplot do 35 °C.

Nedoporučuje se užívat drogy starší než 1 rok, neboť časem se snižuje obsah silic.
Působí zejména jako uklidňující prostředek, nejvíce v oblasti trávícího traktu (žaludeční neurózy) a srdce (srdeční neurózy, bušení srdce apod.), zvyšuje sekreci žluče, zabraňuje tvorbě plynů, zpomaluje tep, mírně snižuje krevní tlak. Rovněž posiluje centrální nervový systém, působí sedativně, uvolňuje křeče a napětí svalstva, lze ji použít u lehčích forem neurastenií, depresí, proti migréně, u alergií nervového původu (např. astma vyvolané stresem), pomáhá při bolestech břicha, při nadýmání, při infekčních průjmových chorobách, při bolestivé menstruaci i v klimakteriu. Zevně lze meduňky použít na revmatické opuchliny, pohmožděniny a krevní podlitiny, u kojících žen při nebezpečí ztvrdnutí mléka v prsech. Nálev se obvykle připravuje z jedné čajové lžičky drogy na šálek vroucí vody - denně se pijí 2 až 3 šálky.

 

 

 

 

 

 

 

 

Měsíček  lékařský

 

 

Jednoletá nebo dvouletá, přibližně 50 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, obvykle větvená. Listy střídavé, chlupaté, kopinaté až úzce obvejčité, dolní v řapík zúžené, horní na bázi uťaté nebo srdčité a přisedlé. Úbory jednotlivě na konci větví, četné jazykovité květy, terčové květy trubkovité, u některých zahradních odrůd přeměněné v květy jazykovité, barva nejčastěji oranžová. Kvete v VI až IX.

 Měsíček obsahuje silici, karotenoidy, triterpenové saponiny, flavonoidy, flavonoidové glykosidy, kyselinu salicylovou, vitamín C, sliz, seskviterpen calendin a hořčinu calenden.
Sbírají se zejména květy bez lůžka a zákrovu  nebo i celý květ včetně kalicha  ,nejlépe za suchého počasí. Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Usušená droga by měla být chráněna před světlem a protože snadno přijímá vzdušnou vlhkost, doporučuje se její občasné přesušení.

Měsíček zvyšuje sekreci žluče, potlačuje růst baktérií, urychluje hojení hnisavých a špatně se hojících ran doprovázených záněty, užívá se proti plísním a proti bércovým vředům  Příznivě ovlivňuje činnost jater a žlučníku, pozitivně působí proti infekčním chorobám, napomáhá při léčbě astmatu, kašli, bušení srdce, upravuje menstruaci, hojí vnitřní záněty (peptické vředy, záněty žaludku a střev), zlepšuje činnost srdce při mírném poklesu krevního tlaku, působí antibioticky a mírně sedativně, podle některých prací i omezuje růst nádorového bujení (zejména dělohy, prsu a zažívacího ústrojí). Zevně lze měsíčku ve formě obkladu použít na takřka jakékoliv rány včetně zánětů očních a ušních, osvědčily se zábaly čerstvé, naklepané byliny na křečové žíly, které se aplikují na noc. Jako kloktadlo se může použít při afekcích v dutině ústní.
Odvar se obvykle připravuje z jedné čajové lžičky drogy na 100 až 150 ml vody, která se krátce povaří - užívá se 2x až 3x denně. Při zevním použití se užívají obklady z pomletých celých čerstvých rostlin bez kořene nebo se připravuje měsíčková mast.

 

 

 

Pampeliška lékařská

 

 

Vytrvalá, až 50 cm vysoká mléčící bylina. Lodyha bez listů, lysá a ronící mléko, které zanechává na kůži hnědé skvrny. Listy v přízemní růžici velmi variabilní (laločnaté, zubaté, peřenoklané). Květy v jednotlivých úborech na dutých stvolech, jen jazykovité květy, žluté, zákrovní listeny nazpět ohnuté. Kořen kůlový, dlouhý a tlustý. Kvete v IV až VIII

Kořen pampelišky obsahuje hořčiny lactopicrin, taraxacin a taraxasterin, tříslovinu, inulin (na podzim až 40%, ale na jaře jen okolo 2%), triterpeny taraxasterol a taraxerol, cholin, třísloviny, inosit, steroly, aminokyseliny, pryskyřice, silice, kaučuk (až 25%) fytoncidy a minerální látky (zejména měď, draslík a mangan), v mladých listech je obsaženo navíc značné množství vitaminu C a kyselina křemičitá, v květech jsou přítomny flavonoidy, karotenoidy, silice aj. Obsah inulínu je největší na podzim, obsah taraxacinu v červenci a září.

Sbírá se kořen , někdy list   nebo nať s kořenem , velmi zřídka i květní úbory. Kořen se sbírá na jaře před rozkvětem (březen, duben), po omytí se rychle suší ve stínu nebo i na slunci, případně za umělého sušení při teplotách do 50 °C. Nedostatečně usušený kořen snadno plesniví, naopak suché kořeny bývají napadány červy nebo myšmi (proto skladovat v dobře uzavřených nádobách).

Droga povzbuzuje trávící orgány, působí mírně močopudně a žlučopudně a celkově je považována za posilňující prostředek s příznivým účinkem na metabolismus.  Příznivě ovlivňuje funkce jater, žaludku, slinivky, střev, ledvin i krvetvorných orgánů. Dále ji lze použít při léčbě močových kamenů, napomáhá při cukrovce (snižuje hladinu krevního cukru), při chronické únavě, při opuchlých lymfatických žlázách, při zvětšení sleziny, působí proti degeneraci kostí a chrupavek, pomáhá vyvolat menstruaci. Doporučuje se i při zánětu močových cest, žloutence, horečnatém střevním zánětu nebo zánětu žaludeční sliznice, při zácpě.

Užívá se obvykle ve formě odvaru, který se připravuje z jedné čajové lžičky kořenové drogy na 100 ml vody, vaří se asi 1 minutu, pije se 2x až 4x denně po 200 ml. Lze podávat i ve formě čerstvé šťávy z kořenů, podává se 4x denně po 1 až 2 čajových lžičkách. Zevně se někdy užívá proti nežidům či na hemeroidy.

V Antice byla šťáva z pampelišek užívána jako prostředek proti pihám a žlutým skvrnám na kůži, jejím mlékem se léčily záněty očí. Avicenna léčil čerstvou šťávou vodnatelnost a překrvení jater.

 

 

 

Plicník   lékařský

 

 

Vytrvalá, 10 až 35 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, chlupatá. Přízemní listy v růžici, většinou přezimující, řapíkaté, čepel široce vejčitá, na bázi srdčitá, celokrajná, nápadně bíle skvrnitá, zejména na okrajích žláznatě chlupatá. Lodyžní listy střídavé, přisedlé, široce kopinaté, celokrajné, skvrnité, chlupaté. Květy ve vrcholových vijanech v úžlabí listenů, koruna nálevkovitá, zpočátku růžová nebo červená, později (po opylení) modrá. Kvete v III až V.

Plicník obsahuje kyselinu křemičitou (asi 4%), slizové látky, saponiny, vitamín C, třísloviny (asi 10%), allantoin, fytosterin, cukry, cerylalkohol, pyrolizidinové alkaloidy a minerální látky (zejména vápenaté soli).

Sbírá se kvetoucí nať   a to seřezáváním, někdy jen listy . Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Uchovává se v dobře uzavřených nádobách.
Droga působí protizánětlivě, usnadňuje odkašlávání, hojí a regeneruje sliznice dýchacích cest i trávícího ústrojí, zvyšuje krevní srážlivost, působí mírně močopudně a svíravě, zevně se užívá na krvácející hemeroidy.

Užívá se obvykle ve formě odvaru, 4 šálky denně při kašli, zánětu průdušek nebo plicních nemocích. Zevně ve formě obkladů (možnou použít i čerstvou drogu), záparu nebo odvaru (z dvojnásobného množství drogy) se užívá k omývání hnisajících ran nebo hemeroidů, kde se uplatní protizánětlivý a svíravý účinek.

Vzhledem k přítomnosti alkaloidů v droze by se plicníku nemělo užívat déle než 3 týdny a neměl by být podáván malým dětem a těhotným či kojícím ženám. 

 

 

 

Přeslička rolní

 

 

Vytrvalá, výtrusná bylina. Letní, neplodné lodyhy 10 až 70 cm vysoké, zelené, přeslenitě větvené, mělce rýhované, lodyžní žebra téměř hladká, zuby lodyžních pochev celé hnědé až téměř černé, někdy s úzkým blanitým okrajem, v délce 1/3 až 1/2 délky pochvy, větve vyrůstají v přeslenech, obvykle jednoduché, jen zřídka větvené, pochvy větví se 4 zuby. Jarní plodné lodyhy 10 až 30 cm velké, světle hnědé, pochvy nafouklé, její zuby navzájem oddělené, bez blanitého lemu, výtrusnicový klas válcovitý, do 4 cm dlouhý. Jarní lodyhy odumírají ještě před vznikem letních, zelených lodyh. Zralost výtrusů: III až V. 

Sbírají se letní, zelené, neplodné lodyhy, které se seřezávají v období od června do září. Suší se ve stínu za teplot do 40 °C.

Droga obsahuje zejména kyselinu křemičitou (až 7 %, z nichž asi 12 % je rozpustných ve vodě) a dále asi 4 % steroidních saponinů, flavonoidní glykosidy (qyurcetin, luteolin, campherol), hořčiny, organické kyseliny (např. kyselina jablečná), silice, třísloviny a stopy alkaloidů.

Přeslička působí výrazně hojivě, močopudně, zvyšuje pružnost a pevnost cév (kyselina křemičitá), užívá se při zánětech močového ústrojí nebo při močových či ledvinových kaméncích, zevně podávaná urychluje hojení ran, působí antirevmaticky (z půdy přijímá relativně velké množství zlata), ve formě kloktadla se užívá při angíně, zánětech dutiny ústní, katarech průdušek, k zastavení krvácení z nosu (při výplachu nosu je nutné do odvaru přidat sůl, "aby to nepálilo"), proti vypadávání vlasů, při hemeroidech apod. Pravidelné a dlouhodobé užívání přesličky v malých dávkách (0,15 l odvaru denně) údajně výrazně snižuje riziko vzniku rakoviny.
Přeslička se podává se nejčastěji ve formě odvaru (4 čajové lžičky drogy na 1/4 vody, vaří se 10 až 15 minut), který se při urologických nebo revmatologických chorobách pije v množství 0,75 až 1 l, v ostatních případech 0,5 až 075 l denně. Ve formě vlhkých nebo kašovitých obkladů se přeslička užívá na špatně se hojící rány, bércové vředy, píštěle apod. 

 

 

 

Řebříček  obecný

 

 

Vytrvalá, až 80 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, nahoře větvená, často na bázi hranatá, chlupatá. Listy střídavé, přisedlé, zřídka krátce řapíkaté, v obrysu úzce kopinaté, 2x až 3x peřenosečné. Květy uspořádány v chocholíku, okolo 6 mm v průměru, jazykovité květy nejčastěji v počtu 4 až 6, bílé nebo růžové, 3zubé, trubkovité květy žlutobílé. Plodem je nažka. Kvete v VI až X.

Obsahuje glykosidickou hořčinu, silici (okolo 0,25%) s kolísavým obsahem azulénů (0 až 40% v závislosti na lokalitě a počasí), alkaloidy, flavony, tříslovinu, cholin, aldehydy, kyseliny mravenčí, octovou a salicylovou a fluoreskující a fotosenzibilizující látku ze skupiny furokumarinů.

Sbírá se květ nebo nať. Květní úbory se stříhají od července do září a suší se ve slabých vrstvách ve stínu při teplotách do 35 °C. Nať se sbírá v době počínajícího květu, seřezávají se vrcholové části nezdřevnatělých lodyh, suší se ve svazcích zavěšených na šňůrách opět při teplotě do 35 °C.

Droga uvolňuje křeče, povzbuzuje vylučování žaludečních šťáv, utišuje kašel, kladně působí na krevní oběh. Zvláštní uplatnění nachází zejména v ženském lékařství neboť tlumí krvácení a potlačuje křečovité bolesti při menstruaci. Řebříček dále podporuje chuť k jídlu, působí močopudně, žlučopudně, desinfekčně, antiskleroticky, antiastmaticky, mírně snižuje krevní tlak, tlumí krvácivost, osvědčil se i při pomočování. Při zevní aplikaci ve formě výplachů nebo koupelí se osvědčil na špatně se hojící rány, kožní defekty, špatně prokrvenou pokožku, hemeroidy či na záněty ústní dutiny.

Řebříček se obvykle připravuje ve formě nálevu, který se podává 2x až 3x denně po 150 ml (asi z 5 g drogy). Pro zevní použití se připravuje přibližně ve dvounásobné koncentraci.

Upozornění: Působení drogy je poměrně silné, při dlouhodobém užívání nebo při předávkování se mohou objevit závratě, omámení a bolesti hlavy způsobené v silici obsaženým thujonem, jenž je toxický a vyvolává nervové poruchy. Těhotné a kojící ženy sice mohou řebříček užívat, ale raději v menších dávkách (max. asi 125 ml čaje denně). Šťáva z řebříčku může navíc u citlivých osob vyvolat záněty kůže, je-li potřísněné místo vystaveno světlu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Řepík lékařský

 

 

Vytrvalá, 50 až 200 cm vysoká bylina. Lodyha tuhá, přímá, v horní části často větvená, oblá, olistěná, chlupatá. Listy přetrhovaně lichozpeřené, chlupaté, lístky eliptické, krátce řapíčkaté, hluboce pilovité. Hrozny až 70květé, květy zlatožluté, 5četné, korunní lístky vykrojené. Plodem je češule. Kvete v VI až VIII.

Obsahuje zejména katechinové a elagové třísloviny (v listech okolo 5%), silici, glykosidicky vázané hořčiny, kyselinu ursolovou, křemičitou, askorbovou, jablečnou a citrónovou, silicinamid kyseliny nikotinové, cholin, flavonoidy (kvercitrin, rutin), triterpenoidní pseudosaponin tormetosid, isokumariny, železo, v nati gallatonin.
Sbírá se kvetoucí nať bez spodních zdřevnatělých částí , která se suší ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Droga by neměla obsahovat zralé plody. Protože řepík špatně klíčí, nevytrhávají se celé rostliny, ale seřezávají se výše nad zemí, aby rostlina mohla znovu obrazit.

Droga stimuluje činnost žlučníku, zlepšuje detoxikační činnost jater, metabolismus tuků a cholesterolu, trávení, tlumí záněty a to zejména na sliznicích trávícího ústrojí a zároveň tlumí průjmy, působí svíravě a mírně močopudně, zvyšuje vylučování žluče. V kombinaci vnitřní a zevní aplikace se osvědčila i při kožních chorobách (zejména zánětech či odřeninách), jako kloktadlo při zánětu dutiny ústní a mandlí, výplachy nosu napomáhají při akutní rýmě.
Pro mírnější účinek se podává ve formě nálevu, pokud je třeba účinku razantnějšího podává se ve formě odvaru (vaří se asi 2 minuty). Bere se 3x denně (1 čajová lžička drogy na šálek vody).

Stejné účinky jako řepík vonný má i vzhledově podobný, ale hojnější řepík lékařský .

 

 

 

Sedmikráska  obecná

 

 

Vytrvalá, až 25 cm vysoká bylina. Lodyha přitiskle chlupatá, bezlistá, pouze s jedním květem. Listy v přízemní růžici, úzce obvejčité až kopisťovité, vroubkované, jednožilné, zúžené v široký řapík. Úbor 1 až 3 cm v průměru, jazykovité květy bílé až růžové, na špičce často červené, četné, terčovité květy žluté. Plodem je nažka asi 1 mm dlouhá. Kvete převážně v II až X, za příznivých zim kvete celoročně.

Obsahuje saponiny, třísloviny, hořčiny, silici, sliz, minerální látky, pryskyřice, organické kyseliny, flavonoidy, inulin.

Sbírá se květ nebo kvetoucí nať, nejlépe na jaře, kdy obsahuje nejvíce účinných látek.

Droga podporuje vykašlávání, působí protizánětlivě, svíravě a hojivě. Osvědčila se při zánětech močových cest a při zánětu ledvinových klubíček. Zevně ve formě koupelí se užívá při různých kožních chorobách jako jsou ekzémy, lupénka, lišeje, vyrážky či akné a taktéž na špatně se hojící rány.

Působení sedmikrásky je velmi mírné a nenápadné, proto se uplatňuje zejména ve směsích, kam se často přidává "jen" pro zlepšení jejich vzhledu.

Užívá se proti kašli, chrkání krve, úbytím, souchotím; 4 loty nati a květu, 1 lot kořene čekanky skrájí se, polije 2 lit. syrovátky večer, nechá stát přes noc, ovaří ráno, scedí a pije ráno a večer po delší čas.

Nebo vlije se na nať i květy horká voda a nechá se to přes noc státi, vytlačí se a vaří s cukrem na syrup. Denně dává se toho 1—2 lžičky. Suší se také a pak vaří co thé. Tinktura upravuje se ze šťávy rostliny té, k níž přidá se stejná část líhu. 

 

 

Svízel  přítula

 

 

Vytrvalá, trsnatá 30 až 120 cm dlouhá bylina. Lodyha tuhá, dole dřevnatějící, větvená, v horní části 4hranná, dole oblá, hladká až krátce pýřitá. Listy v 8 až 14četných přeslenech, podlouhlé až čárkovitě obkopinaté, zašpičatělé. Květenství koncová, latovitá, bohatě větvená, květy 2,5 až 3,5 mm v průměru, žluté, vonné, ploché. Kvete v VI až VII.

 Obsahuje glykosid galiosin, rubiadinglykosid, asperulosid, silici, enzymy, pryskyřice, třísloviny, saponiny, minerály.

Sbírá se nať   a to v době květu seřezáváním. Suší se na stinném místě nebo i na slunci, při umělém sušení by teplota neměla přesáhnout 45 °C.

Užívá se zejména v urologii, působí dosti močopudně. Vzhledem k tomu, že snižuje chuť k jídlu, lze ji použít při léčbě obezity. Dále působí protirevmaticky (v kombinaci vnitřní i vnější aplikace), na oteklé klouby, furunkly, vředy, špatně se hojící rány, kožní záněty či lehčí popáleniny se užívá kašovitý obklad. Při nočních křečích v nohou se osvědčilo podávání drogy vnitřně.

Nálev se připravuje jen několika sekundovým varem, na 1 l vody se dává 1 až 2 polévkové lžíce drogy.

Svízel má nepříjemnou chuť, takže u některých osob může vyvolat nutkání na zvracení. V takových případech je vhodné podávat drogu ve směsích.

 

 

 

Šalvěj  lékařská

 

 

Vytrvalý polokeř, vysoký 20 až 70 cm, silně aromatický. Lodyha přímá, obvykle nevětvená, olistěná, šedoplstnatá. Listy vstřícné, řapíkaté, podlouhlé až eliptické, jemně vroubkované, někdy na bázi se 2 vykrojenými segmenty, v mládí šedoplstnaté, později olysalé, na líci s výraznou, vnořenou žilnatinou. Lichopřesleny 4 až 10květé, koruna dvoupyská, světle fialová, občas bílá, korunní trubka v ústí chlupatá, horní pysk vyklenutý, dolní 3laločný. Kvete v V až VII.

Obsahuje zejména silici (1,5 až 2,5%) s thujonem, salviolem, cineolem, kafrem, borneolem, dále katechinové třísloviny (asi 8%), pseudotřísloviny (=organické kyseliny, např. kyselina kávová), triterpenoidy, hořčinu carnosol,, diterpenové hořčiny abietanového typu, lakton, salvin, který má fytoncidní účinky, saponiny, pryskyřice, vitamíny řady B a látky podobné ženskému hormonu estrogenu.

Sbírá se list   a to krátce před květem (květen až červen) a za suchého počasí, u starších rostlin je možný i druhý sběr na podzim. Suší se co možná nejrychleji ve stínu, při umělém sušení za teplot do 40 °C. Někdy se sbírají celé stonky, ze kterých se až po usušení zdrhnou listy.

Působení šalvěje je velmi široké: snižuje pocení (zejména je-li nervového původu, jako např. při nočním pocení v klimaktériu nebo v pubertě), působí protizánětlivě, baktericidně, mírně močopudně, svíravě, má protihlístové účinky, snižuje sekreci žláz včetně sekrece mateřského mléka. Uplatňuje se v gynekologii a to zejména při potížích v počátku menstruace či v přechodu, antibiotických účinků se využívá při léčbě zánětů močových cest, bolestí v krku, při angíně, při gynekologických zánětech nebo zánětech zažívacího ústrojí. Zevně ji lze použít na špatně se hojící rány nebo jako kloktadlo při zánětu ústní dutiny, angíně nebo krvácení dásní.

Za nejúčinnější formu aplikace je považována šalvějová tinktura, osvědčil se i šalvějový vinný nálev. Vzhledem k tomu, že protizánětlivé látky jsou špatně rozpustné ve vodě, bývá doporučován lihovodný roztok.

Protože thujon obsažený v silici je poměrně dosti toxický, není šalvěj vhodná k dlouhodobému podávání. Relativně neškodný by měl šalvějový odvar, z něhož toxická silice záhy vyprchá.

 

 

 

 

 

 

 

Třezalka  tečkovaná

 

 

Vytrvalá, 10 až 100 cm vysoká bylina. Lodyha vystoupavá až přímá, obvykle nevětvená, většinou s vyniklými podélnými lištami. Listy přisedlé až krátce řapíkaté, podlouhlé, vejčité nebo podlouhle kopinaté, na okraji podvinuté, s tečkovitými siličnými žlázkami a nádržkami. Květenství bohaté, květy v průměru 15 až 35 mm, kališní lístky trojúhelníkové nebo široce čárkovité, korunní lístky 8 až 18 mm dlouhé, nesouměrné, zlatožluté, při vrcholku žláznatě tečkované. Kvete v V až IX

Obsahuje červenofialové barvivo hypericin, katechinové třísloviny, flavonové glykosidy (hyperosid, rutin, kvercitrin), silici, pryskyřici, organické kyseliny, provitamin A, vitamin C.
Sbírá se kvetoucí nať  a to ihned po rozkvětu. Odřezávají se asi 30 cm dlouhé kvetoucí a olistěné vrcholy, které se sváží do svazků a suší na dobře větraném místě ve stínu (na slunci droga ztrácí barvu). Při umělém sušení by teplota neměla přesáhnout 35 °C.
Použití třezalky je velmi rozsáhlé: působí antibioticky, čistí krev, má účinky protizánětlivé, dobře působí na ekzémy, odstraňuje otoky, pomáhá při chorobách plic, slinivky břišní i jater, léčí žaludek a dvanácterník (vředy, žaludeční neurózu), hemeroidy (při současné aplikaci vnitřní i vnější), pomáhá při těžkých chřipkách spojených s arytmií či fibrilacemi, působí sedativně, takže se osvědčila při léčbě úzkosti, neklidu, psychickém napětí, neurastenii, panice, depresi apod., pomáhá hojit rány, pohmožděniny i zlomeniny, tlumí vnitřní krvácení a zlepšuje kvalitu cév, podporuje rehabilitaci po mozkových obrnách, při dlouhodobém podávání má příznivé účinky při roztroušené skleróze.

Nejčastěji se podává ve formě nálevu, který se pije 2x až 4x denně po 125 ml. Nejúčinnější formou je však tinktura, osvědčil se i lihovodný roztok nebo vinný odvar, macerací v olivovém nebo slunečnicovém oleji se získá velmi dobrý masážní olej, který se může použít i k léčbě popálenin (např. od slunce), zanícených ran nebo hemeroidů.

Třezalka by neměla být podávána lidem, kteří trpí těžkou cukrovkou, alergií na pyl, velmi nízkým tlakem a těm, u nichž byl zjištěn metastazující nádor. Nežádoucím účinkem může být přecitlivělost na sluneční záření, která se projevuje záněty zejména na nepigmentovaných místech kůže.

 

 

 

Třapatka  nachová

 

Vytrvalá, až 1 m vysoká bylina. Lodyha přímá, drsně chlupatá. Listy řapíkaté, kopinatě vejčité, drsně chlupaté, na okraji pilovité, řapík žlábkovitý. Květní úbory jednotlivé, koncové, jazykovité květy nachové, trubkovité květy hnědé, umístěné na vyklenutém květním lůžku, plevky z květů vyčnívající a pichlavé (odtud je také odvozen latinský rodový název rostliny, neboť slovo echinátus znamená ježatý nebo ostnitý jako ježek). Kvete v VII až IX.

Užívá se zejména kořen, ale také květ nebo list. Kořen se dobývá na podzim ze 3 až 4 letých rostlin, listy je nejlépe sbírat v době květu rostliny.

Obsahuje estery mastných kyselin, polysacharidy, seskviterpenické alkoholy, dihydroxinardol, silice, třísloviny a další látky.

Droga výrazně posiluje funkci imunitního systému, má značné účinky desinfekční (pomáhá likvidovat mnoho druhů virů, bakterií, prvoků i hub), tlumí vnímání bolesti, působí jako afrodisiakum a předmětem zkoumání je i její potenciální protinádorové působení.

Vnitřně se užívá zejména v případech, kdy je potřeba zvýšit obranyschopnost organismu, tj. např. v období chřipek nebo nachlazení, a ke stejnému účelu ji lze použít i preventivně. Zevně se aplikuje na nejrůznější poranění, spáleniny, ekzémy, opary, křečové žíly, hemoroidy apod. Doporučována bývá i pacientům, kteří podstupují léčbu chemoterapeutiky nebo ozařováním, neboť dokáže zvýšit množství bílých krvinek, které jsou často těmito léčebnými metodami více či méně likvidovány.
Podává se obvykle ve formě tinktury (100 g čerstvého kořene se maceruje 7 dní v 500 ml 60 % lihu), někdy i ve formě odvaru, což se ale jeví jako méně účinné, neboť sušením se účinnost drogy poněkud snižuje. V prevenci se užívá jedna čajová lžička tinktury denně, v době nákazy lze dávku zvýšit až na jednu čajovou lžičku každé 3 hodiny.

 

 

Tužebník  jilmový

 

 

Vytrvalá, 50 až 200 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, v horní části trochu větvená, hranatá. Listy přetrhovaně lichozpeřené, přízemní a dolní řapíkaté, s 1 až 5 jařmy lístků, které jsou vejčité nebo kosníkovité, pilovité. Květenství v hustých vrcholících, květy bílé až narůžovělé. Kvete v IV až IX.

 Obsahuje flavonoidní kvercetinové glykosidy (např. spireosid, gaultherin), fenolické glykosidy spireinu, třísloviny a silice se salicylaldehydem a methylesterem kyseliny salicylové.

Sbírá se květ nebo nať, květy se sdrhnou a suší se rychle ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Nať se sbírá v době květu a suší se stejným způsobem.

Droga snižuje horečku a má účinky potopudné a močopudné. Podává se při horečkách z nachlazení (chřipka apod.), při dně, revmatismu, při nemocích močového měchýře a ledvin, při poruchách látkové výměny. Nálev se připravuje z jedné čajové lžičky na šálek vody, denně se pijí 2 až 3 šálky.
Z tužebníku jilmového se dříve získavala kyselina acetylsalicylová, či-li aspirin.

 

 

Zlatobýl  obecný

 

 

Vytrvalá, i více než 1 m vysoká bylina. Lodyha přímá, až do květenství nevětvená, lysá nebo jen slabě chlupatá, dole obvykle do fialova naběhlá. Listy střídavé, kopinaté, dolní obvejčité nebo eliptické, obvykle zubaté, zužující se v řapík, horní přisedlé, celokrajné, kopinaté. Úbory uspořádány v hroznu, 10 až 20 mm v průměru, žluté, se 6 až 12 jazykovitými květy, které jsou výrazně delší nežli zákrov, uprostřed trubkovité květy. Kvete v VIII až X.

  Sbírá se nať  těsně před rozkvětem seřezáváním asi 30 cm dlouhých horních částí rostlin. Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C.

Obsahuje flavonoidy, rutin, betain, třísloviny, saponinové glykosidy, fenolové kyseliny, hořčiny, sliz, silici, amid kyseliny nikotinové a další látky. Obsah silice klesá po odkvětu, obsah saponinů kolísá podle stanoviště a denní doby (stoupá od rána k poledni).

Droga působí močopudně, protizánětlivě, rozpouští kaménky, podporuje látkovou výměnu, pomáhá při chronických chorobách ledvin a močových cest, při zbytnění prostaty, tlumí krvácení v trávicím ústrojí, zevně se osvědčila na špatně se hojící rány, ekzémy, zanícené rány apod.

Podává se obvykle ve formě nálevu (1 až 2 polévkové lžíce na šálek vody) 3x až 6x denně. Osvědčila se i aplikace ve formě lihového roztoku nebo masti.

 

 

 

Lichořeřišnice

 

 

U nás jednoletá bylina s plazivou lodyhou až 3 m dlouhou (ve své domovině až 5 m dlouhou). Listy s ovíjivými řapíky, celokrajné nebo mělce laločnaté, lysé. Květy na dlouhých ovíjivých stopkách, kališní ostruha 2 až 4 cm dlouhá, zakřivená, špičatá, kališní lístky okrouhlé, dolní 3 na bázi brvité, oranžově červené, horní s červenými pruhy. Kvete v VI až X. Pěstuje se v řadě kultivarů (nízké nepnoucí, vysoké, plnokvěté, s květy červenými, oranžovými, žlutými), které vznikly křížením s druhy T.peltophorum a T.Minus.

Lichořeřišnice vyžaduje slunné a teplé stanoviště, snese však i polostín. Půda by měla být dobře propustná, hlinitopísčitá, nepřehnojená dusíkem. Množí se semeny, které se vysévají počátkem května přímo na venkovní stanoviště, nebo je lze předpěstovat v únoru v pařeništi, na venkovní stanoviště se pak přesazuje koncem května (je citlivá na mráz).

Obsahuje isothyokyanát benzylnatý, silici, draslík, olej a bílkoviny.
Sbírají se semena (Fructus tropaeoli), květy (Flos tropaeoli) a listy (Folium tropaeoli). Semena se sbírají po dozrání (září, říjen), květy a listy po celou dobu vegetace.
Droga působí výrazně antibioticky zejména v oblasti močových cest a to na stafylokoky, streptokoky, proteus vulgaris, escherichia coli, salmonely i další druhy bakterií, částečně působí příznivě i v oblasti dýchacích cest.

Podává se buď v čerstvém stavu (30 až 40 g šťávy nebo 50 až 60 g salátu) nebo po usušení ve formě nálevu (3x denně po 350 ml nálevu) či lihovodného roztoku. Účinek přichází asi za 2 hodiny, po 16 hodinách však již odeznívá. Dříve se lichořeřišnice užívalo i proti vypadáváni vlasů či proti lupům.

 Poupata a nezralé plody naložené v octě se užívají jako náhrada pravých kaparů, mladé listy a květy se přidávají jako koření do salátů (má chuť řeřichy).

 

 

 

 

 

 

 

Příprava léků z léčivých bylin

 

Odvar :

bylinu přelijeme studenou vodou a uvedeme do varu. Kořeny a kůru vaříme 1/2 - 1 hodinu, ostatní části rostliny 10 - 15 minut. Siličnaté byliny přidáváme až po uvaření a necháme v odvaru 5 minut pod pokličkou louhovat. Odvar scedíme nebo přelijeme přes pláténko. Vody dáváme o 1/3 více ( při 10 minutovém varu) nebo dvojnásobné množství ( při 1h varu), než kolik potřebujeme odvaru.

Nálev:

bylinu navlhčíme, aby se lépe smáčela, přelijeme vařicí vodou a necháme 15 minut pod pokličkou louhovat. Po vychladnutí scedíme přes sítko nebo pláténko.

Výluh:

bylinu přelijeme studenou vodou a necháme 24 hodin stát. Scedíme přes sítko.

Tinktura:

bylinu zalijeme lihem, vodkou, slivovicí nebo jiným destilátem a v dobře uzavřené láhvi necháme 5 až 10 dnů stát při pokojové teplotě. Potom opatrně přecedíme do jiné sklenice. Užívá se po kapkách.

Sirup:

suché byliny celé zalijeme studenou vodou, aby byly ponořeny a necháme 24hodin stát. Druhý den je 1/4 hodiny povaříme, potom vylisujeme a šťávu dále uvaříme s cukrem, a to na mírném ohni za stálého míchání, dokud se hmota netáhne jako med. Na 1kg šťávy dáváme 1,5 kg cukru. Při výrobě sirupu můžeme použít též čerstvé byliny.

Šťáva: 

čerstvé byliny vylisujeme v lisovacím strojku na ovoce nebo rozmačkáme a protlačíme přes pláténko. K lisování jsou vhodné nerezové, smaltované nebo porcelánové nádoby, aby nedocházelo k nežádoucí reakci s kovem

Likér:

šťávu z bylin nebo jejich plodů procedíme přes pláténko, přidáme citron nebo kyselinu citonovou a na litr šťávy 10g hřebíčku. Můžeme přidat skořici.

Kloktadlo:

ke kloktání používáme odvar z bylin, nálev nebo lihový extrakt (tinktura) ředěný vodou.

Obklad:

k obkladům používáme odvar z bylin, výluh nebo nálev, teplý nebo studený.

Koupel:

 bylinné koupele připravujeme z odvaru bylin nebo ze směsi odvaru a nálevu, které přidáváme do vodní lázně.

Mazání:

 suché byliny zalijeme dobrým stolním olejem (olivový, slunečnicový), aby byly ponořené. Necháme stát alespoň 1 týden a pak přecedíme.

Mast:

roztopíme 500g tuku (vazelína, sádlo, máslo), do něhož vložíme 3 hrstě nadrobno nasekaných bylin a necháme na mírném ohni po dobu 3 hodin(nesmí se připálit!). Směs necháme stát do druhého dne, pak ji znovu roztopíme a vmícháme 100g včelího vosku. Přecedíme do skleniček a po vychladnutí uložíme do ledničky.

Prášek: 

rozdrtíme, roztlučeme v hmoždíři nebo umeleme a prosejeme na moučném sítku. Ukládáme do skleněných nádobek s uzávěrem Pozor: aromatické byliny (máta,meduňka,bazalka) se rozmělňují těsně před použitím.

Na závěr pár tipů ke způsobu vaření: horkou vodou bez vaření se prolévají byliny určené k léčení nervů. Luhují se dle druhu 5 - 20 minut. 1 minutu se vaří byliny ke snížení krevního tlaku ak čištění krve; 2 minuty pak byliny žaludeční, jež louhujeme ještě 5 - 10 minut. Byliny používané k léčení horních cest dýchacích vaříme 10 minut, necháme chvíli louhovat a po scezení sladíme medem.

 

Sběr, sušení a skladování léčivých rostlin

 

 

 Léčivé rostliny sbíráme výhradně na čistých místech daleko od průmyslových oblastí, závodů, které svými zplodinami znečišťují okolní vegetaci. Nesbíráme byliny podél výpadových silnic nejméně od vzdálenosti 200 metrů, podél železničních tratí a prašných cest, na březích znečištěných vodních toků, na rumištích, a na skládkách. Nesbíráme na plochách čerstvě pohnojených chlévskou mrvou nebo práškovými hnojivy. Nesbíráme rovněž z keřů a stromů napadených škůdci, ale ani z takových, které mají větší množství degenerovaných nebo poškozených listů. Podobně se vyhýbáme porostům bylin, které mají pokroucené nebo mozaikové listy, prorostlé květy nebo jiné odchylky od normálního vzhledu. Pokud sbíráme kůru, pupeny či mízu stromů, můžeme tak činit jen s povolením lesní správy. A to, že je sběr v přírodních rezervacích a na chráněných územích zakázán, snad již nemusím připomínat. Nakonec ještě nesmíme zapomenout, že po našem odchodu musí na každém stanovišti zůstat část rostlin důležitých pro další rozmnožování.

 

Doba a způsob sběru

Nadzemní části rostlin sbíráme za suchého počasí po oschnutí ranní rosy až do pozdního odpoledne, než začnou opět vlhnout. Podzemní části vykopáváme z vlhké půdy, aby se daly snadno a bez poškození vyjmout. Sběr provádíme ručně, nebo mechanicky za použití hřebene, srpu, kosy, nůžek a na podzemní části rostlin rýče, rycí vidle nebo motyčka. Při ručním trhání pracujeme raději v rukavicích, neboť lidé citliví vůči silicím, obsaženým v některých rostlinách by mohli být postiženi vyrážkou. Sbíráme pouze předepsanou část rostliny, bez příměsi plevele, trávy, hlíny. Raději tedy pomaleji a pečlivě. Musíme mít přitom na paměti, že sbíráme rostliny k léčení a při sběru si počínáme zodpovědně. Natrhanou léčivku nikdy nepěchujeme, ale květy sypeme volně do papírových sáčků, nať do igelitových sáčků, v nichž by neměla zůstat dlouho, aby se nezapařila a neztratila původní barvu a účinné látky. Nasbírané sáčky rovněž nenecháváme ležet na s slunci.

Co se sbírá

Květy:

bez černý, divizna, heřmánek, hloh, hluchavka, jírovec, lípa, podběl, proskurník, prvosenka, řebříček,sedmikráska, tužebník, vřes.

Kvetoucí nať:

benedikt, buřina, čekanka, dobromysl, kakost, kokoška, komonice, kontryhel, kopřiva, levandule, mateřídouška, pelyněk, rdesno, řebříček, světlík, třezalka, turan, violka, vřes, zeměžluč.

Nať před rozkvětem:

jablečník, majoránka, máta peprná, meduňka, řepík, tužebník, vlaštovičník.

Listy:

aloe, bez černý, borůvka, bříza, celer, hloh, jabloň, jahodník, jitrocel, meruzalka, ořešák, podběl, proskurník, smatanka, šalvěj.

Plody:

bez černý, borůvka, citroník, fenykl, hloh, hrách, chmel, jabloň, jalovec, kmín, kopr, meruzalka, oves, řešetlák.

Oplodí:

ořešák.

Semena:

celer, čočka, hrách, jírovec, len, pískavice.

Odenek:

andělika, lékořice, mochna, oman, prvosenka, puškvorec.

Hlízy:

brambor, cibule, česnek.

Kořen:

čekanka, hořec, jehlice, kostival, kozlík, křen, proskurník, smetanka, tužebník.

Lodyha:

přeslička.

Kůra:

dub, jírovec, řešetlák, vrba.

Listové pupeny:

bříza.

Vegetační vrcholky:

borovice, jmelí, dub.

Šťáva a míza:

bříza, vlaštovičník.

Pyl:

borovice.

Sušení

Natrhané byliny sušíme teplem přírodním nebo umělým, kořeny sušíme na slunci a pak uměle dosoušíme. Silnější kořeny doporučuji podélně rozpůlit, aby rychleji prosychaly a neplesnivěly. Květy a nať rozprostíráme v tenké vrstvě na suchém stinném místě, kořeny a delší lodyhy zavěšujeme na tenké provázky nebo nerezavějící dráty. Pro přirozené sušení jsou nejvhodnější podstřešní prostory, prosklené verandy, suché kůlny, kde přiměřeně proudí vzduch. Nežádoucí je přílišný průvan, sušíme li venku, na noc nezapomeneme byliny uklidit, aby nenavlhly. Platí pravidlo, že čím rychleji se bylina usuší, tím kvalitnější je. Správně sušená má mít původní barvu, jinak zbarvená , zahnědlá, zčernalá nebo dokonce plesnivá není k potřebě. Optimální teplota sušení je u květů 4 - 6 dní, u natě 8 - 14 dní, u kořene 3 - 8 týdnů. Při umělém sušení nesmí teplota přesáhnout 40°C.

Skladování:

 

Byliny se nejlépe ukládají do suchých skleněných lahví - každý druh samostatně, a po naplnění se ováží celofánem a utěsní gumou. Stejnou službu udělají i papírové sáčky, či dobře těsnící papírové krabice. Láhve nebo sáčky nezapomeneme popsat, a označit datem sběru, pak uložíme na suchém a temném místě.

Pokud nevěnujeme dostatečnou pozornost bylinám jak při sběru, sušení či skladování, můžeme se se sklizní rozloučit a s použitím rovněž. Špatně sbírané, sušené a uskladněné byliny zvětrají, léčivé účinky vyprchají a může dojít ke tvorbě plísní, jež vytvářejí toxiny - jedovaté látky