Aurické a Éterické tělo

 

 

 

 Když vezmete magnet ve tvaru tyčky, položíte ho na stůl a přikryjete archem papíru, na který volně nasypete železné piliny, uvidíte, jak se piliny seřadí do zvláštního obrazce. Tenhle pokus za tu podívanou stojí. Kupte si v železářství běžný laciný magnet, nebo si ho někde vypůjčte. Přikryjte ho papírem tak, aby se ocitl přibližně uprostřed. Sežeňte si trochu jemných kovových pilin a papír jimi z výšky asi 30 cm posypte, jako byste něco solili nebo pepřili. Železné piliny se uspořádají do zvláštního seskupení, sledujícího přesně linie magnetické síly z magnetu vycházející.

 

Rozeznáte jasně vyznačený obrys magnetu, ale i linie křivek, vystupujících z jeho konců. Bude užitečné, když si to zkusíte sami, tahle názornost se bude hodit při našem studiu. Magnetická síla totiž vypadá stejně jako lidské éterické tělo a jeho aura.

 

Každý pravděpodobně ví, že drát, kterým proudí elektřina, je obklopen magnetickým polem. Pokud se tento proud mění, jedná se tedy o proud střídavý a ne stejnosměrný, kmitá a kolísá pole podle měnící se polarity; jako když rytmicky pulsuje.

 

Lidské tělo, jakožto zdroj elektřiny, je rovněž obklopeno magnetickým polem vysokém kmitočtu. Éterické tělo, jak ho nazýváme, však kmitá vibruje tak rychle, že zachytit tento pohyb je obtížné. Podobně může člověk pozorovat světlo elektrické lampy, kterou má doma: vzhledem k tomu, že kmitání proběhne 50-60krát za vteřinu, nelze ho vnímat, ačkoliv v některých odlehlých oblastech - nebo na lodi - bývá toto kmitání natolik zpomalené, že lidské oko světelné chvění zachytit dokáže.

 

Když se k člověku někdo velice těsně přiblíží, ucítí dotyčný často vjem, podobno husí kůži.  Mnoho lidí, možná že většina, si těsnou blízkost jiného člověka plně uvědomuje. Vyzkoušejte si to na kamarádovi. Postavte se za něj, přibližte mu prst těsně k týlu, a pak se ho zlehka zkuste dotýkat. Velice často nebude schopen rozlišit mezi těsnou blízkostí a skutečným dotykem. Je to proto, že citlivé na dotek je už i samo éterické tělo.

 

Toto éterické tělo je vlastně magnetické pole, obklopující tělo lidské. Je to prvotní vrstva aury, dalo by se říci jakési její „jádro". U ně­kterých lidí éterické tělo sahá do vzdálenosti pouhých asi tří milimetrů od povrchu těla, které obklopuje, a to úplně a celistvě, včetně každého jedno­tlivého vlásku. U jiných lidí však může dosahovat i několika centimetrů, vzácně až patnácti. Éterické tělo může posloužit k měření životní síly člově­ka. V závislosti na zdravotním stavu se jeho intenzita totiž podstatně mění. Když má člověk za sebou den, plný tvrdé práce, éterické tělo bude stažené až do těsné blízkosti povrchu kůže, ale po vydatném odpočinku se opět zvedne třeba i do výšky několika centimetrů. Sleduje přesný obrys těla, dokonce i obrys mateřských znamének a pupínků. V souvislosti s éterickým tělem je zajímavé podotknout, že když se někdo ocitne v blízkosti velmi vysokého elektrického napětí, jeho éterické tělo může zářit, někdy růžově a jindy modře. Viditelnost tohoto těla zvyšuje rovněž určitý druh počasí. S tímto jevem se setkáváme zvláště na moři a je známý pod názvem Oheň svatého Eliáše. Za určitých povětrnostních podmínek se všude okolo lodních stěžňů, lan a plachtoví objevuje obrys jakoby ze studeného ohně, který je úplně neškodný, ale na toho, kdo tento úkaz vidí poprvé, může působit poměrně strašidelným dojmem. Tento jev lze vztahovat k éteriku lodi.

 

Mnoha lidem na venkově se přihodilo, že vyšli do otevřené krajiny za tmavé nebo mlhavé noci, a když pohlédli na dráty vysokého napětí, visící jim nad hlavou, mohli si za příhodných podmínek povšimnout mlhavé, bělavě namodralé záře. I tohle vypadá docela strašidelně a pořádně to vy­lekalo nejednoho hodného venkovana.

 

Elektroinženýři znají tento jev. Je to koróna drátů vysokého napětí, a často jim působí komplikace, protože přeskočí-li přes izolátory, může způsobit ionizaci okolního vzduchu a vy­volat zkrat, který dokáže zaktivovat ochranu v rozvodně, a tím odpojit přívod elektrického proudu a celou oblast vyřadit z provozu. Dnes už se elektroinženýři uchylují k vysoce komplikovaným a velice nákladným bez­pečnostním opatřením, které mají korónu odstranit, nebo alespoň snížit její vliv na minimum. Korónou lidského těla je pochopitelně éterické tělo a trochu se podobá výboji drátů vysokého napětí.

 

Většina lidí by byla schopna naučit se éterické tělo vidět, kdyby byla ochotna trochu trénovat a měla sdostatek trpělivosti. Naneštěstí lidé často mají za to, že existuje nějaký rychlý a laciný způsob dosažení vědomostí a ovládnutí sil, které zvládnout trvá i mistrům trvá roky. Beze cviku nelze dosáhnout ničeho. Ti největší virtuózové věnují cvičení mnoho hodin den­ně a nikdy nepřestávají v tomto cvičení. Proto i vy, pokud chcete éterické tělo a auru vidět, se tréninku musíte opravdu věnovat. Jednou z možností je, najít si ochotného spolupracovníka, na kterém byste to zkoušeli. Měl by se postavit s napřaženou dlaní a roztaženými prsty do vzdálenosti ně­kolika centimetrů od černého nebo neutrálního pozadí. Dívejte se směrem k této dlani, ale nedívejte se přímo, nýbrž skutečně jen tím směrem. Vtip je v tom, hledět správným způsobem na správné místo. Budete-li ruku pozorovat, spatříte na pokožce jakoby těsně přilepené něco, co se podobá šedomodrému dýmu. Jak už jsme si řekli, rozprostírá se to do výšky od asi tří milimetrů do patnácti centimetrů od povrchu těla. Dost často se stává, že člověk se dívá na ruku a nevidí nic, než právě ji. To může být způsobeno tím, že o vidění usilujete příliš křečovitě, nebo že „pro stromy nevidíte les". Proto se uvolníme, nepůjdeme na to příliš zhurta, a trénink nás pozvolna odmění, zjistíme, že tam skutečně cosi je.

 

Další možností je cvičit sám na sobě. Posaďte se a udělejte si pohodlí. Usedněte na takové místo, abyste jakýkoliv předmět měli od sebe přinej­menším na dva metry daleko, ať už je to židle, stůl, nebo stěna. Dýchejte pravidelně, zhluboka, zvolna. Předpažte a spojte špičky prstů, s palci vzhů­ru, tak, aby se dotýkaly právě jen tyto špičky. Když pak konečky prstů od sebe znovu oddálíte do vzdálenosti 3-6 milimetrů, „něco" postřehne­te. Může vám to připadat jako sedavá mlha, či jako něco téměř světlého. Jakmile ale toto „něco" zahlédnete, začněte velmi zvolna prsty oddalovat, postupně a vždy po takových třech milimetrech, a brzy uvidíte, že tam „cosi" opravdu je.

 

To „cosi" je éterické tělo. Pokud byste kontakt ztratili, tzn. že ono nejasné „něco" by zmizelo, znovu spojte špičky prstů a začněte od začátku. Je to jen otázka cviku. Opakujeme, že všichni virtuózové cvičí, cvičí a cvičí, a nádhernou hudbou nás obdarují teprve poté, co sami pracovali velice dlouho. Ale I VY můžete v metafyzice dosáhnout skvělých výsledků!

 

Vraťme se zpět k vašim prstům. Pozorně se dívejte, jak jemná mlha přechází od jednoho k druhému. Až budete zběhlejší, všimnete si, že proudí bud z levé ruky do pravé anebo naopak, což závisí nejenom na vašem pohlaví, ale i na zdravotním stavu a na vašich myšlenkách.

 

Podaří-li se vám získat někoho, kdo by se na tréninku podílel s vámi, můžete nácvik s dlaněmi provádět společně. Druhá osoba, pokud možno opačného pohlaví, by se měla posadit proti vám. Pak oba napřáhněte ruce a vy nechte dlaň zvolna klesat nad dlaň svého partnera. Až se k němu přiblížíte na vzdálenost asi tak pěti centimetrů, ucítíte buď teplé či studené vanutí, jež proudí od jedné dlaně ke druhé. Tento pocit bude vycházet ze středu dlaně. Zda budete vnímat vzduch studený nebo teplý, záleží na tom, kterou ruku použijete, nikoli na vašem pohlaví. Pokud proud vzduchu, který ucítíte, bude teplý, natočte ruku lehce tak, aby už nebyly prsty proti prstům, ale pootočily se, a pak možná ucítíte, že pocit tepla se zvyšuje. S dalším nácvikem bude pocit tepla postupně sílit. Dospějete-li až sem, a podíváte se pozorně mezí svou dlaň a dlaň svého protějšku, uvidíte éterické tělo velice zřetelně. Vypadá jako nevdechnutý cigaretový dým, a na rozdíl od špinavé šedi vdechnutého cigaretového kouře bude mít svěží modravé zbarvení.

 

Připomeňme znovu, že éterické tělo je pouze vnější projev magnetických sil těla, který nazýváme „duchem" (ve smyslu přízrak), protože když někdo zemře ve stavu dobrého zdraví, éterický náboj ještě nějakou dobu přetrvává. Může se od těla oddělit a toulat se kolem jako bezduchý přízrak, což je něco úplně a dočista jiného než astrální bytost. Tím se však budeme zabývat později. Možná jste slyšeli o starých venkovských hřbitovech, kde není žádné osvětlení a kde údajně celá řada lidí za tmavých nocí spatřila vznášet se nad čerstvě zasypaným hrobem slabé namodralé světlo. Je to éterický náboj, který se v čerstvě zemřelém těle rozpadá. Můžeme si to připodobnit k horku, stoupajícímu z hrnce, pod kterým právě dohasl oheň. Jak hrnec stydne, ustupuje pochopitelně i vnější žár. A stejně, když tělo zemře, začne se postupně rozplývat i éterická síla (nezapomeňme ale, že smrt má několik stádií). Může se stát, že éterické tělo se bude okolo těla hmotného toulat ještě řadu dní po uplynuti klinické smrti.

 

Cvičte se, cvičte a znovu cvičte. Pohlížejte na své ruce a pozorujte své ruce a pozorujte své tělo. Provádějte pokusy s ochotným kamarádem, protože pouze cvikem dosáhnete vidění éterického těla. A dokud se nenaučíte vidět éterické tělo, neuvidíte ani auru, která je záležitostí vidění ještě mnohem jemnějšího.

 

 

 

Aura

 

 

Hmotné tělo je zahaleno tělem éterickým, které obklopuje každičkou jeho část. Na éterické tělo, směrem ven, navazuje další vrstva — aura. Eterickému tělu se podobá v tom, že je rovněž magnetického původu - ale tím také podobnost končí.

 

Můžeme prohlásit, že aura prozrazuje zbarvení našeho nadvědomí. Uka­zuje nám, je-li člověk duchovního či tělesného, tedy smyslného zaměření. Z aury můžeme také vyčíst, je-li celkový zdravotní stav člověka dobrý či špatný, a zda v právě danou chvíli stůně, či nikoli. V auře se zrcadlí všechno, je to ukazatel nadvědomí, nebo chcete-li duše. Nadvědomí a duše je dvojí označení pro jedno a totéž.

 

Z aury tedy můžeme vyčíst jak nemoc, tak zdraví, smutek a radost, lásku i nenávist. Snad je to štěstí, že lidí, kteří dnes dokáží auru vidět, není příliš mnoho, protože v této epoše se zdá být zcela běžná snaha na někom vyzrát a získat nad bližním převahu - a aura každou naši myšlenku prozradí tím, že zrcadlí barvy a vibrace nadvědomí. Aura má i tu vlastnost, že když je člověk velice těžce nemocen, začnou se barvy pozvolna vytrácet a v některých případech aura vymizí dokonce ještě dřív, než opravdu člověk zemře. Děje se to zvláště tehdy, když člověk ke smrti dochází po dlouhé nemoci. Naopak v případech, kdy se v plném zdraví např. zabije při nehodě, aura přetrvává ještě nějakou chvíli i po klinické smrti.

 

Bude snad k užitku připojit pár poznámek o smrti, protože smrt není jako otočení vypínačem, když zhasínáme, ani jako vylití vody z kbelíku. Je to poměrně dlouhotrvající proces. Bez ohledu na příčinu, i kdyby to bylo stětí hlavy, smrt není nikdy okamžitá. Jak jsme si už ukázali, je mozek vlastně akumulátor, vytvářející elektrický proud. Krev dodává potřebné chemické látky, vlhkost, a kovové prvky, které se ukládají v mozkových tkáních. Tak mozek může fungovat ještě 3 až 5 minut po klinické smrti.

 

Někteří lidé tvrdí, že ten nebo onen druh popravy je okamžitý, ale to je nesmysl, vzhledem k tomu, že i při čistém odseknutí hlavy od těla mozek ještě po dobu 3 až 5 minut funguje. Existuje případ skutečně svědecky doložený a v dobových kronikách pečlivě zaznamenaný. Stal se za doby Francouzské revoluce. Takzvanému „zrádci" byla uťata hlava, načež se po­pravčí sehnul, hlavu uchopil za vlasy a zvedl ji se slovy: „Toto je hlava zrádce!" Diváci, přihlížející popravě - popravy v těch dobách probíhaly veřejně a byly jakýmsi svátkem - se vyděsili, když ústa pronesla nezvučná

slova: „To je lež!" Tento případ je v archivech francouzské vlády skuteč­né dochován. Kterýkoliv lékař či chirurg vám poví, že dojde-li k zástavě krevního zásobování na dobu delší než 3 minuty, nastává porušení mozku, a proto kdykoliv dojde k srdeční zástavě,vyvíjí se horečné úsilí krevní oběh zase rozproudit. Trochu jsme odbočili, abychom ukázali, že smrt zásadně není okamžitá, a okamžité není ani mizení aury. Mimochodem, v medicí­ně je známo - zvláště ohledávačům mrtvol a patologům -, že tělesná smrt probíhá v několika etapách. Odumře mozek a po něm postupně jednotlivé orgány. Poslední umírají vlasy a nehty.

 

Jelikož tedy tělo neumírá okamžitě, mohou stopy aury přetrvávat. Z nich může jasnovidec vyčíst příčinu smrti. Éterické tělo je odlišné povahy než .mra a může nějaký čas dál existovat jako nezávislý fantom, zvláště pak v případech smrti náhlé a násilné. Zdravý člověk, jehož taková násilná smrt postihne, má „baterie plně nabité" a éterické tělo tudíž v plné síle. Při smrti se od hmotného těla éterické tělo oddělí a odplouvá. Pod vlivem magnetické přitažlivosti navštíví bezpochyby svá dřívější oblíbená místa a vyskytne-li se tam v tu chvíli jasnovidec či někdo, kdo se nachází ve stavu silného rozrušení (tzn. jeho vibrace jsou zrychlené), pak takový člověk dokáže éterické tělo vidět - a zvolá: „Jé! To je duch toho a toho!"

 

Aura je ve srovnání s poměrně hrubším éterickým tělem mnohem jem­nější. Je oproti eterickému tělu jemnější tou měrou, jakou je éterické tělo jemnější oproti tělu hmotnému. Éterické tělo „překrývá" tělo hmotné jako dokonalý obal, který přesně sleduje tělesné obrysy, zatímco aura se prostírá kolem těla v podobě obalu vejčitého tvaru. Může dosahovat výšky až přes 2 metry a ve své nejširší části mívá kolem 1,2 metru. Směrem dolů se zužuje, takže zašpičatělejší konec tohoto pomyslného „vejce" je dole v no­hách. Podstatou aury je vyzařování jasných barev mezi různými tělesnými centry. Staří Číňané říkávali, že „jeden obraz vydá za tisíc slov". Abychom si pár tisícovek slov ušetřili, vkládáme do této lekce náčrtek profilu ženy, stojící z boku, s vyznačením siločar aury, která proudí mezi jednotlivými centry, i celkový obrys jejího vejčitého tvaru.

 

Cítíme potřebu ještě jednou vám zcela jasně zdůraznit, že aura skutečně a zcela nepochybně existuje, přestože vyji zatím nevidíte. Zajisté uznáte, že nevidíte ani vzduch, který dýcháte, a velice pochybujeme o tom, že ryba vidí vodu, v níž plave!

 

Aura skutečně představuje životní sílu. Existuje, přestože většina neskolených lidí ji nevidí. Lze ji však spatřit za pomoci určitých nástrojů, jako jsou např. různé druhy ochranných brýlí; ale to, co se nám o těchto pomůckách podařilo zjistit, nás vede k přesvědčení, že jsou zraku vysoce škodlivé. Přetěžují oči a nutí je namáhat se nepřirozeným způsobem. Nemůžeme vám proto prozatím žádné z těchto ochranných brýlí k vidění aury doporučit, ba ani rozličné filtry, skládající se ze dvou tabulek skla s vodotěsným prostorem uprostřed, které se plní zvláštní a obvykle velice drahou barvou. Můžeme vás jen povzbudit, abyste trénovali a pak, při troše víry, byste měli začít vidět. Největší překážkou ve vidění aury je to, že většina lidí si nevěří, že by dokázala naučit se ji vidět.

 

Aura, jak jsme už řekli, je pestrobarevná, ale podotýkáme, že hovoří-li se o barvách, znamená to spíše určitý úsek spektra. Jinými slovy, stejně jako používáme výrazu „barva", mohli bychom i udat kmitočet vlnění, které označujeme pojmenováním „červená" nebo „modrá". Mimocho­dem, červená je jedna z nejsnadnějších barev, co se vidění týče. Modrá už tak snadná není. Někteří lidé modrou uvidět nedokáží a jiní zase nevidí červenou. A pozor, ocitnete-li se v blízkosti osoby, která auru vidí, buďte opatrní a neříkejte nic, co není pravda, protože pokud zalžete, ten, kdo auru vidí, vás odhalí! Běžně má každý kolem hlavy záři namodralého nebo nažloutlého zbarvení. Když se dopustíte lži, probleskne touto „svatozáří" žlutozelená. Je to odstín obtížně popsatelný, ale ten, kdo ho jednou spatřil, už ho rozezná navždy. Takže lhát za těchto okolností znamená okamžitě se prozradit zelenožlutými záblesky, které začnou prokmitávat.

 

Dá se říci, že vlastní aura sahá tak do výšky očí, a dál směrem nahoru se prostírá vyzařující vrstva žlutého nebo modrého zabarvení, která bývá nazývána svatozář neboli nimbus. Na samém vrcholku aury proudí pak jakýsi světelný vodotrysk, který je na Dálném východě známý pod názvem Lotosový květ, protože tak opravdu vypadá. Je to proud barev, a při tro­še představivosti v jeho víření můžeme spatřovat kvetoucí sedmiplátečný lotos.

 

Čím vyšší duchovnosti kdo dosáhne, tím intenzivnější šafránovou žlutí se jeho svatozář, neboli nimbus, vyznačuje. Když člověk vytváří nepěkné myšlenky, zabarví se tato část aury blátivě hnědavým odstínem a olemuje se žlučovitou žlutozelenou, která dokládá faleš.

 

Jsme přesvědčeni, že auru dokáže vidět víc lidí, než by se zdálo. Věříme, že mnozí auru vidí, či vnímají, cítí, aniž by si to uvědomovali. Je docela běžné, že někdo tvrdí, že tahle barva mu sluší, zatímco takovou či jinou si obléknout nemůže, protože instinktivně cítí, co s jeho aurou barevně ladí a co ne. Jistě jste si všimli někoho, kdo se obléká do barev, které mu podle vás vůbec nesedí. I když auru třeba vědomě nevidíte, jste možná vnímavější, než váš barevným laděním nevhodně oblečený přítel, a uvědomujete si, jak tyto barvy s jeho aurou neladí. Spousta lidí tedy vnímá, cítí či nějak jinak je si lidské aury vědoma. Jelikož jim však od raného dětství tvrdili, že je přeci nesmysl, něco takového vidět, či něco podobného vnímat, vtloukli jim do hlavy, že ONI nic takového v životě vidět nemohou.

 

Když se člověk obléká do určitých barev, může také prokazatelně ovlivnit vlastní zdraví. Nosíte-li šaty barvy, která se s vaší aurou neladí, pak se bez pochyby budete cítit nesví, ve špatné náladě a rozmrzelí, dokud tu nevhodnou barvu nesundáte. Můžete si také všimnout, že určité barvy zařízení bytu vás dráždí a jiné uklidňují. Vždyť názvy barev jsou konec konců jenom odlišná pojmenování různých vibrací.

 

Červená je vlastně určitá vibrace, jiná je zelená, a ještě další je černá. Stejně tak jako vibrace, které říkáme „zvuk" může neladit s jinou a vytvořit tak kakofonii, tak i „nezvučné" vibrace, jimž říkáme barvy, mohou mezi sebou neladit a tvořit disharmonii duchovní.

 

 

 

 

 

 

AURICKÉ BARVY

 

 

Každý hudební tón je kombinací harmonických vibrací, slučitelných s vib­racemi sousedními. Jakýkoliv NEDOSTATEK této slučitelnosti vyvolává notu „falešnou", nepříjemnou sluchu. Hudební skladatelé usilují výhradně o příjemné uspořádání tónů. Stejně, jako v hudbě, je tomu i v barvách, neboť i ony jsou vibracemi, přestože se nalézají na poněkud odlišném stupni žebříčku „spektra lidské­ho vnímání". Existují barvy čisté, příjemné a povznášející. Vyskytují se ale i barvy odpuzující, které jitří nervy. Lidská aura zahrnuje veliké množství barev a jejich odstínů. Některé přesahují rámec vizuální hranice NESKO­LENÉHO pozorovatele, a pro tyto barvy nemáme proto žádné všeobecně zavedené pojmenování.

 

Existuje  „neslyšná" psí píšťalka. To znamená, že rezonuje ve vibračním pásmu, které lidský sluch nezachytí, ale pes ano. Na opačném konci této stupnice se nacházejí zvuky hluboké, a ty zas dokáží lidé vnímat lépe než pes; pro něj jsou hluboké tóny neslyšitelné. Představme si, že práh lidské slyšitelnosti posuneme směrem vzhůru: získáme psí sluch. Uslyšíme vysoké tóny psí píšťalky. Pokud bychom tímto způsobem zvedli i práh našeho zraku, uviděli bychom lidskou auru. Kdybychom si však počínali neopatrně, mohl by nám tento posun vzít schopnost vidění černé a tmavofialové!

 

Nelze tu rozvádět seznam nespočetných barev aury. Podívejme se tedy alespoň na ty nejvýraznější a nejčastější. Základní barvy se mění podle duchovního růstu, kterého člověk postupně dosahuje. Jak se jeho spirituální úroveň zvyšuje, mění se i barvy. Jestliže někdo upadne do takového neštěstí, že na žebříčku duchovního pokroku sklouzne zpět, pak se jeho základní aurické barvy úplně změní, dostanou jiný odstín. Základní barvy, které hned uvedeme, vypovídají o „podstatě" člověka.

 

Nespočetné pastelové odstíny prozrazují naše myšlenky, záměry, i stupeň dosažené oduševnělosti. Aura víří a proudí jako neobyčejně bohatá duha. Barvy se honí okolo těla v rozšiřujících se spirálách, a jdou i od hlavy dolů k nohám. Těchto barev je mnohem víc, než se jich vyskytuje v duze, protože ta je pouhým světelným lomem vodních krystalů, prostinká věcička oproti auře, která je život sám.

 

Následuje bližší popis a vysvětlení několika mála barev. Uvádíme jen těchto několik, protože nemá smysl zabývat se ostatními, dokud ty, které zahrnuje tento výčet, nebudete schopni vidět!

 

 

ČERVENÁ

 

Dobrá červená ukazuje na zdravou hnací sílu. Dobří generálové a vůdci mívají v auře hodně jasně červené. Zvlášť čistý odstín červené s jasně žlu­tým lemováním označuje člověka se sklony vést „křížová" tažení na pomoc druhým. Ale POZOR! Člověka tohoto typu si nesmíme plést s obyčejným šťourou, jehož červeň bude znečištěna hnědí. Jasně červené pruhy, či zá­blesky, vycházející ze sídla určitého orgánu potvrzují, že tento orgán je ve skvělém zdravotním stavu. Někteří světoví vůdci mají ve svém aurickém uspořádání hodně jasně červené. Naneštěstí je v příliš mnoha případech poskvrněna znečišťujícími odstíny.

 

Ošklivá červeň, tedy matná, či příliš tmavá, potvrzuje špatnou nebo zvrá­cenou povahu. Takový člověk je nespolehlivý, svárlivý, proradný. Ostatních lidí zneužívá. Kalné odstíny červené neomylně ukazují na nervové rozru­šení. Člověk s ošklivou rudou může být i tělesně velice zdatný. Naneštěstí však bude mít i sílu ke zlým skutkům. Vrazi mají degradovanou rudou v auře vždycky. Čím světlejší červená barva je (SVĚTLEJŠÍ nezaměňujme s ČISTŠÍ), tím nervóznější a vrtkavější je její nositel. Taková osoba je ve­lice činorodá, až křečovitá, a nevydrží v klidu déle než pár vteřin. Je také pochopitelně nadmíru egocentrická. Červeň, obklopující orgány, určuje jejich zdravotní stav. Kalná nebo dokonce nahnědlá rudá, pomalu pulzují­cí nad sídlem daného orgánu, prozrazuje rakovinu. Také je možno rozlišit, zda je rakovina už rozbujelá, ANEBO TEPRVE V POČÁTCÍCH! Aura rovněž napovídá, jaké nemoci postihnou tělo později, pokud nebudou uči­něna léčebná opatření. To se v budoucnu stane jedním z nejvýznamnějších principů aurické léčebné metody.

 

Skvrnitá červeň, vystřelující z oblasti čelistí, je příznakem bolesti zubů, a je-li provázena nahnědlým odstínem, pravidelně pulsujícím v nimbu, značí strach z pouhého pomyšlení na návštěvu zubaře. Auru, zbarvenou šarlatově, „nosívají" ti, kteří jsou příliš sebevědomí a zároveň myslí výhrad­ně na  sebe. Je to barva falešné pýchy, která nemá opodstatnění. A ještě něco — šarlat se také objevuje velice zřetelně v oblasti boků dam, které za královskou minci prodávají lásku! Jsou to skutečné „dámy v šarlatu"! Těmto ženám obvykle vůbec nejde o pohlavní akt jako takový. Jedná se jim prostě o zdroj obživy. A tak příliš domýšliví spolu s prostitutkami sdílejí stejnou aurickou barvu. Vedle „ženy v šarlatu" stojí za zamyšlení i jiná stará rčení, jako: černá nálada, rudý hněvem, zelený závistí apod., vystihující skuteč­ně přesně auru osoby, postižené tím kterým duševním rozpoložením. Je zřejmé, že ti, kteří takové obraty vymysleli, vědomě nebo nevědomě auru viděli.

 

V rámci skupiny „červená" máme ještě růžovou (lépe řečeno odstín, který se blíží spíš korálové), a ta svědčí o nezralosti. Dospívající mládež mívá tuto růžovou častěji, než kterýkoliv jiný druh červeně. Vyskytne-li se u dospělého, vypovídá o dětinskosti a nejistotě. Rudohnědá, připomínající syrová játra, upozorňuje na skutečně velice odpornou osobu, které je lepší se vyhnout, protože jinak člověku způsobí nepříjemnosti. Objeví-li se toto zbarvení nad některým orgánem, znamená to, že dané místo je opravdu těžce zachváceno nemocí, a má-li je kdo nad životně důležitým orgánem, brzy zemře.

 

Všichni ti, kteří vykazují ČERVENOU na konci prsní kosti, jsou neu­rotičtí. Chtějí-li žít dlouho a spokojeně, měli by se naučit ovládat a žít usedlejším způsobem.

 

 

 

ORANŽOVÁ

 

Oranžová by sice měla správně náležet k červené, ale my jí chceme projevit zvláštní poctu, a proto ji zařazujeme samostatně, v souladu s některý­mi náboženstvími Dálného východu, která ji považují za sluneční barvu a vzdávají jí hold. Proto se také na Dálném východě oranžová tak hojně vyskytuje. Abychom si však ukázali i „druhou stranu mince", připomeňme, že existují jiná náboženství, uctívající jako barvu slunce modrou. Nesejde na tom, ke kterému názoru se přikloníme. Oranžová je v zásadě barva dobrá a lidé, mající auru pěkného odstínu oranžové, jsou velice ohledupl­ní k druhým, jsou lidští, a ze všech sil se snaží být nápomocni těm, kdo v životě neměli takové štěstí. I žlutooranžová je výtečná, protože svědčí o sebeovládání a mnoha ctnostech.

 

Hnědooranžová však prozrazuje člověka se sklony k povalečství, kte­rý „na všechno kašle". Může však signalizovat i ledvinové onemocnění. Nachází-li se toto zbarvení nad ledvinami, spolu s šedivými varhánkovitý-mi šmouhami, napovídá to o přítomnosti ledvinových kamenů.

 

Oranžová s nádechem do zelena charakterizuje člověka svárlivého, který se s chutí pře jen pro hádku samu. Až pokročíte natolik, že budete schopní rozlišit nejenom všechny barvy, ale i jejich odstíny a prolínání, moudře se vyhněte výměně názorů s těmi, kdo mezi oranžovou mají zelenou, protože ti rozlišují jen „černé a bílé". Chybí jim představivost, vnímavost a bystrost, umožňující postřehnout mnohotvárnost pravdy, názorové odstíny a jemná zabarvení skutečnosti. Osoba zelenooranžovou postižená se bude doneko­nečna hádat jen tak pro radost, bez ohledu na to, zda jsou její argumenty hodnotné, či nikoli. Nejde jí o podstatu, ale o vlastní proces hádky.

 

 

ŽLUTÁ

 

 

Zlatá žluť znamená, že její nositel je vysoce duchovního založení. Všichni velcí světci měli okolo hlavy zlatisté svatozáře a čím vyšší oduševnělost, tím zlatá žluť září jasněji. Ti, kteří dosáhli nejvyšší spirituální úrovně, mají v auře i indigovou modř; ale vraťme se ke žluté. Ti, kdo mají v auře žlutou, vždy vykazují zdravé duchovní a morální jádro. Postupují po správné životní cestě, a mají-li jistý přesný odstín žluti, nemají se už čeho bát. Člověku se zářící žlutí v auře můžeme tedy naprosto důvěřovat; má-li však někdo žluť zastřenou (odstín zkaženého čedarského sýra), má zbabělou povahu — a proto se také v hovorové angličtině zbabělý nazývá „žlutý". Dříve bývalo mnohem běžnější vidění aury, a tak se většina takovýchto úsloví musela do různých jazyků dostat právě v oněch dobách. Nepěkný odstín žluti označuje člověka povahy nedobré. Je to ten typ, který se bojí úplně všeho. Je-li žluť načervenalá, také to není nic příznivého, neboť signalizuje duševní, morální i tělesnou slabost, a zároveň naprostou nedostatečnost duchovního rozhledu a úsudku. Je to ten druh lidí, přebíhajících od jedné víry ke druhé, kteří budou vždy hledat uplatnění tam, kde by vynikli ne později než za pět minut! Chybí jim vytrvalost, u ničeho nevydrží déle než pár chvil. Ten, jehož aura vykazuje žlutočervenou nebo hnědočervenou barvu, se neustále honí za opačným pohlavím — ale marně! Za zmínku stojí, že zrzaví lidé, a lidé s vlasy zázvorového odstínu (tzn. červenavěžlutého), kteří mají zároveň červeň a žluť i v auře, bývají velice útoční, urážliví a vždy pohotoví mylně si vyložit jakoukoli poznámku v tom smyslu, že byla cílena proti nim. Zvlášť se to týká zrzků s načervenalou, případně pihovatou kůží.

 

Některé odstíny červenější žluti označují osoby s velkými komplexy méněcennosti. Čím červenější ta červeň ve žluti je, tím vyšší stupeň pocitu méněcennosti tu existuje. Nahnědlá žluť prozrazuje velice nečisté myšlenky, i ubohý stupeň duchovního vývoje. Snad každý zná pojem „spodina", tedy sebranka opilců, vyvrhelů a pobudů, kteří v tomto světě sklouzli až na samé dno společnosti. Mnoho příslušníků této společenské vrstvy se vyznačuje právě aurickou kombinací červeno-hnědo-žluté, a jsou-li zvlášť špatní, mají v auře i nepříjemný odstín citrónově zelených skvrn. Takové lidi se jenom zřídka podaří zachránit před vlastní pošetilostí.

Nahnědlá žluť naznačuje nečisté myšlenky, i to, že dotyčná osoba se nedrží zrovna „příkré a úzké Cesty". Z hlediska zdraví se zelenožlutá obje­vuje při jaterních potížích. Když se zelenkavě žlutá mění ve žluť nahnědlou a načervenalou, ukazuje to, že příslušné zdravotní potíže patří spíše do oblasti nemocí psychosomatických. Člověk, trpící takovou chorobou, má zásadně tmavohnědý až tmavožlutý pás kolem boků. Často je potečkován jakoby rudým prachem. Je-li hněď ve žluti ještě zřetelnější, a třeba i při­jímá tvar vroubkovaných pásů, značí to duševní poruchy. Člověk, trpící rozdvojeností osobnosti (v psychiatrickém slova smyslu), má často jednu polovinu aury modravě žlutou a druhou hnědavě nebo zelenkavě žlutou. Je to kombinace nadmíru nepříjemná.

 

Čistá a zlatá žluť, o níž jsme se zmínili v úvodu tohoto pojednání o žluté, je barvou, o kterou bychom měli vždy usilovat. Dospějeme k ní, budeme-li udržovat myšlenky i úmysly čisté. Každý z nás, dříve než postoupí na cestě evoluce do vyšších úrovní, musí touto jasnou zlatistou žlutí projít.

 

ZELENÁ

 

Zelená je barvou léčby a uzdravování, barvou vyučování a fyzického růstu. Velcí lékaři a chirurgové mívají hodně zelené aury. Mívají v ní i hodně červené, a což je pozoruhodné, tyto dvě barvy jsou harmonicky sladěny, a vůbec se netlučou. Na látkách, či jiných hmotných předmětech, často vzájemně neladí a působí vedle sebe nepříjemně, ale v těchto aurách oku lahodí. Zelená ve společnosti pěkné červeně tedy ohlašuje skvělého, nanej­výš kompetentního chirurga. Zeleň samotná, bez doprovodu červené, je typická pro vynikající lékaře, kteří své práci rozumí, ale i pro zdravotní ses­try, jejichž povolání je jim posláním i láskou. Zeleň s pěknou modří svědčí o úspěšném vyučování. Skutečně, skvělí učitelé mívají v zelené auře pásy či proužky vířící modři v odstínu modři elektrické, a mezi touto modrou a základní zelení se často vyskytují úzké pruhy zlatisté žluti, které svědčí otom, že vyučující je z těch, kterým blaho žáků opravdu leží na srdci, a že má i onu nezbytnou duchovní úroveň, aby své učitelské povolání mohl vykonávat co nejlépe.

 

Takže u všech, kdo mají něco společného se zdravím lidí i zvířat, nalé­záme v aurickém uspořádání hodně zeleně. Nemusí to být nutně pouze význační chirurgové a lékaři, vztahuje se to bez rozdílu na všechny, kteří se starají o zdraví lidí, zvířat i rostlin. Ti prostě v auře vždycky mají určité množství zeleně. Zdá se to být téměř odznakem jejich povolání. Zelená není však barvou dominantní, nýbrž téměř vždy tvoří doplněk k nějaké jiné barvě. Je barvou pomocnou, a o tom, kdo v auře má dost zeleně, zvěstuje i to, že je přátelské, soucitné a ohleduplné povahy. Pokud však někdo vy­kazuje zeleň nažloutlou, nelze mu důvěřovat, a čím je kombinace šeredné zelené s nepěknou žlutí dominantnější, tím je dotyčná osoba nespolehlivěj­ší a proradnější. Tento druh žlutozelené náleží společenským příživníkům, a je to ten druh podvodníků, kteří se lidem vlichotí, získají jejich důvěru a pak je ošidí, a třeba i oberou o peníze. Poznají se podle téměř citrónově nažloutlé zelené, která vlastní žluť doplňuje. Čím však zelená tíhne víc k modré, bývá to taková ta modř oblohy nebo modř elektrická, tím je její nositel důvěryhodnější.

 

 

MODRA

 

Tato barva je často označována za barvu duchovního světa. Vedle vlastní spirituality svědčí i o intelektuálních schopnostech, podmínkou samozřej­mě je, aby odstín modři byl ten správný. Je-li tento požadavek splněn, je modrá barva nadmíru příznivá. Namodralého zbarvení je i éterické tělo. Tento odstín se poněkud podobá nevdechnutému cigaretovému dýmu, či kouři hořícího dřeva. Čím je modř živější, tím zdravější a v lepší kondici je její nositel. Bledě modrá je barva liknavých lidí, kteří se v životě nedovedou rozhodnout, a kdykoli je třeba přimět je k definitivnímu rozhodnutí, musí je člověk k němu doslova dostrkat. Tmavší modř patří těm, kteří dělají pokroky, kteří se snaží. Je-li modř ještě tmavší, charakterizuje člověka, je­muž životní poslání leží na srdci, a který v něm nalezl i určité uspokojení. Tyto tmavé odstíny modři často nalézáme u misionářů, kteří se jimi stali pod impulsem, jako by byli výslovně „povoláni". Marně bychom ji však hledali u těch misionářů, kterým jde pouze o to, sehnat nějaké zaměstnání, cestovat po světě sem tam a mít přitom veškeré výdaje hrazeny. V zásadě platí, že o člověku si lze udělat úsudek podle živosti jeho žluti a tmavosti jeho modři.

 

INDIGOVÁ MODRA FIALOVÁ

 

Zařadili jsme barvu indigo a fialovou do společné skupiny, protože jsou si tak podobny, že jedna přechází v druhou a jsou na sobě vzájemně závislé. Výrazná přítomnost indiga v auře signalizuje osobu hlubokého náboženského založení, která se neomezuje na to, že se k náboženské víře hlásí. V tom je zásadní rozdíl. Jsou totiž lidé, kteří tvrdí, že věří v Boha, někteří se i domnívají, že jsou skutečně věřící, ale není-li možné se na jejich auru podívat, člověk neví.,. Indigo podává konečný důkaz. Je-li v něm patrné narůžovělé zbarvení, bude majitel takové aury nedůtklivý a protivný, zvlášť k lidem, kteří jsou mu podřízeni. Narůžovělý odstín do indiga vnáší znehodnocující prvek. Okrádá auru o její čistotu. Mimochodem, co se zdravotní stránky týče, lidé, jejichž aura obsahuje indigo, fialovou či purpur, trpí srdečními a žaludečními potížemi, a měli by velmi omezit tuky a nejíst smažená jídla.

 

ŠEDÁ

 

Šedá ostatní aurické barvy mění. Sama o sobě ale nic neznamená, s vý­jimkou případů lidí, teprve nepatrně pokročilých z hlediska duchovní evoluce. Je-li osoba, kterou si prohlížíte, tímto způsobem nedovyvinutá, můžete v její v auře pozorovat velké šedivé plochy a pásy; ale běžně se vám nestane, že byste se setkali s obnaženým tělem člověka takto duchovně primitivního. Má-li některá aurická barva nádech do šeda, naznačuje to slabý charakter, ale i chatrné zdraví. Vykazuje-li někdo šedivé pásy v oblasti určitého orgánu, znamená to, že tomuto orgánu hrozí kolaps, že se vlastně už hroutí a že lékařský zákrok by měl být okamžitý. Osobě s tupou, pul­zující bolestí hlavy, bude procházet skrz nimbus neboli „svatozář" kouřově sedavý obláček, a bez ohledu na barvu záře kolem hlavy budou tyto šedé pásy pulsovat v rytmu návalů bolesti.